4) Rodina

11. prosince 2010 v 19:04 | jacketo |  Secret of his birth
Zdravím vás mí věrní,

ač se to zdá nemožné, přece jen mě popadla nějaká zvláštní touha a já dopsala další kapitolku. Za konec se vám upřímně omlouvám, ale takhle to zkrátka bude :-) tak snad si vás neodradím...

přeju příjemné čtení :-)




"Promiňte?" koukala na mě máma překvapeně. "My se známe?"
"Známe? Jsem tvoje dcera!"
"To je nějaký omyl…"
"Kdo jste?" zeptala jsem se.
"Anna Vašutová, prý mě tady někdo hledá. Asi vy…" řekla ta žena dost zaskočeně.
"Ale to nemůže být pravda. Vypadáte přesně jako moje matka. Jen vlasy máte delší…" opřela jsem se vysíleně o Roba.
"Vaše matka? To si mě s někým musíte plést?" kroutila žena hlavou.
"Znáte Maria Roja?" zeptal se Rob.
"To je moje sestra. Odkud ji znáte?"
"Sestra???" vyhrkla jsem.
"Ano, moje dvojče," pokrčila Anna nechápavě rameny.
"Proboha, vy jste…" nedokázala jsem dokončit větu.
"Aunt," dostal ze sebe Rob.
"Aunt?"
"Teta," řekla jsem přiškrceným hlasem. "Vy… jste moje… teta."
"Teta?"
"Ano, Marie Rojová je moje máma."
"Marie má dítě?" koukala na mě moje teta jako na zjevení.
"Dvě… Ale to je dlouhá historie. Neposadíme se někam. Tohle je na mě moc," navrhla jsem.
"Víte co, mám brzo končit, tak si už pro dnešek vezmu volno a můžete jet se mnou ke mně domů."
"Dobrý nápad," souhlasil Rob.


Rob mě posadil do auta a sám si sedl za volant. Nechápu, jak si tak rychle zvykl na evropský způsob řízení, ale překvapivě jsme nezpůsobili žádnou nehodu a dojeli v pořádku.
Teta nás zavedla do krásné oblasti. Přesně jak řekla matrikářka, museli jsme se vrátit zpátky na Prostřední Bečvu a tam teprve odbočit směrem do kopců. Asi po dvou kilometrech jsme se přes menší lesík dostali do volného prostoru, téměř jakési mýtinky, ze tří stran obklopené lesem. Užasla jsem. Vypadalo to tam nádherně.
"Tady máma vyrostla?" zeptala jsem se, zatím co jsme vystupovali z auta.
"Ano, vyrostly jsme tu spolu," usmála se Anna.
"Proč mi o tom nikdy neřekla?" otočila jsem se na Roba.
"Říkal jsem ti to. Svým způsobem se za to styděla. Nechtěla, abyste někdy věděli o tom, že žila takhle a ne tak, jak jste ji poznali."
"Copak bychom ji odsoudili nebo co?" nechápala jsem. "Co je špatného na tom, žít na tak nádherném místě? Vypadá to tady úžasně. Vždyť tvůj táta taky pochází z venkova…"
"Lidem do hlavy nevidíš, Dani," pokrčil Rob rameny.
Anna nás zavedla do domu. Dalo by se spíše říci do své minifarmy. K domu náležela obrovská stodola a chlév a garáž, jakou jsem ještě neviděla. Jak mi později ukázala, skládala se z místnosti na auto, dílny a z patra, které plánovali s manželem časem přestavit na malý byteček. Prostě taková minifarma…
Anna nám uvařila kávu a já si ji poprvé v životě dala bez mléka a bez cukru. Přitom ji jinak piju zcela výjimečně a bez hromady cukru a pořádné dávky mléka nejsem schopná ji zkonzumovat.
"Takže vy jste Mariina dcera?" začala Anna.
"Ano," přikývla jsem.
"Říkala jste, že měla dvě děti, co jste tím myslela?"
"Měla jsem staršího bratra, Pavla. Ale měl nehodu, na jejíž následky umřel," přiznala jsem.
"To je mi líto," pohladila mě Anna opatrně po ruce.
"Už je to spoustu let…"
"Na ztrátu někoho tak blízkého nelze nikdy jen tak zapomenout. Čas sice otupí bolest, ale vzpomínky zůstanou," řekla Anna.
"To ano. Často chodím na jeho hrob. Když umřel, bylo to strašné, nikoho jsem neměla… Ale potom jsem potkala Roba a díky němu jsem začala znovu žít. A když se nám narodily děti…
Rob mě objal a přitiskl k sobě. Opřela jsem se o něj.
"Takže ty máš i děti?" rozzářila se Anna. "Nevadí, že ti tykám, ale jestli je to tak, jsi moje neteř."
"Nevadí," usmála jsem se. "Teto."
"Kolik dětí máte?"
"Dvě, dcerku Claire a syna Davida," odpověděl za mě Rob.
"Páni, to je úžasné."
"Oni jsou úžasní."
"Jsou to naše zlatíčka," přidal se Rob.
V podobném duchu jsme pokračovali celé odpoledne, až nastal večer. Chtěli jsme se s Robem ubytovat v nějakém hotelu, ale Anna to odmítla s tím, že musíme zůstat u ní. A tak jsme přenocovali v jednom z jejich pokojů.

Strávili jsme u mé rodiny celý týden. Během té doby jsme si udělali spoustu výletů. Anna a její rodina totiž bydlí v nádherném prostředí hor. Jejich dům je vzdálen dva kilometry od nejbližší zastávky autobusu, takže jejich děti musí každé ráno chodit pěšky až dolů, aby se dostaly do školy.
První výlet jsme si udělali na Pustevny. Je to jakýsi rozcestník. Nacházejí se tam staré dřevěné stavby Maměnka a Libušín a nedaleko je hotel zvaný Tanečnica. Blízko je také lanovka, kterou se můžete nechat svézt dolů do údolí v Ráztoce. A pak třeba zase zpátky nahoru. Nejčastěji jsou ale Pustevny jakousi výchozí cestou k pouti na Radhošť. Po cestě nahoru se můžete zastavit u sochy Radegasta, pohanského boha. Odtamtud se také dá sejít k hotelu Skalíkova louka, kde je dokonce bazén! My s Robem jsme ale pokračovali dále na Radhošť. Nejdříve musíte projít kolem hotelu Radhošť a poté už se ocitnete u sochy slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje. Když si jim sáhnete na palce u nohy, prý budete mít štěstí. Kdo ví… A hned kousek za sochou je kostelík, kde se občas konají i bohoslužby. Nejvíce prý na svátek Cyrila a Metoděje, to je tady dokonce pouť. Po výšlapu nahoru jsme byli docela unavení, ale ten výlet stál rozhodně za to.
Jako další místo jsme si vybrali valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, kterým jsme projížděli, když jsme hledali moji rodinu. Muzeum je tvořeno starými originálními budovami jak z náměstí Rožnova, tak z ostatních vesnic, které patří pod region Rožnovsko. Některé jsou přímo převezené z původního místa, jiné, u kterých to takto udělat nešlo, jsou jejich přesnými kopiemi.
Bylo zajímavé sledovat, jak se žilo v dřívějších dobách a jaké měli naši předci prostředky k životu. Možná toho mnozí neměli moc, ale nejspíš byli šťastní…

Bohužel jsme nemohli u Anny strávit moc času, musela jsem se zase vrátit do práce. A co víc, brzo by se mělo zveřejnit, kdo bude Georgeovým nástupcem na postu šéfredaktora zahraniční sekce novin. Když to vyjde, budu to já. Kéž by se to tak podařilo…

"Teto, moc ti za všechno děkuju. Bylo to tady úžasné," loučila jsem se s Annou, když nastal čas našeho odjezdu.
"Doufám, že zase někdy přijedete, Danielo. I s dětmi," objala mě Anna. "A kdyby to snad bylo možné…"
"Zkusím ji přemluvit, teto. Ráda bych, abyste se znovu viděly," slíbila jsem.
"Já také, ale kdo ví. Odstřihla nás už dávno, třeba už nás ani vidět nechce," pokrčila Anna rameny,
"Uvidíme, nic není jisté," usmála jsem se a naposledy se objala se svou rodinou.
Když se se všemi rozloučil i Robert, nasedli jsme do půjčeného auta a vyrazili směr Praha. Z Ruzyně nám odlétalo letadlo zpátky do Londýna. Já jsem však před odletem chtěla udělat ještě jednu věc. A ta nepočká…

Když jsem stála po tolika letech znovu před tím domem, měla jsem zvláštní pocit. Tak dlouho jsem tu nebyla… A teď jsem tady.
"Proč jsme tady, Dani?" zeptal se mě Rob trochu nechápavě.
"Chci s nimi mluvit. Hlavně s mámou."
"Kvůli tetě?" dojde mu.
"Taky. Vlastně hlavně kvůli ní. My už jsme se usmířili, ale co oni? Nemůžou přece za to, že nejsou bohatí. Možná nemají moc peněz, ale žijí si tak, jak jim to vyhovuje. A jak byli šťastní…"
"To ano," souhlasil se mnou.
Sebrala jsem veškerou svou odvahu a odemkla si svými starými klíči branku vedoucí do zahrady. Po chodníku jsem se dostala až k domu a tam se na chvíli zastavila. Nakonec jsem použila další klíč a poté, co jsem si odemkla, jsem začala stoupat domem po schodech nahoru. Došla jsem až do obývacího pokoje, kde zcela náhodně seděli zrovna oba mí rodiče.
"Danielo!" zvolal táta, když si mě všiml.
"Ahoj, tati," objala jsem ho.
"Co tady děláš, dítě?" přivítala jsem se s mámou.
"Malá návštěva," usmála jsem se.
"Dáte si něco, holčičko?" ptala se hned máma.
"Ne, jsme tu jen na skok. Chtěla jsem si promluvit."
Máma se tedy posadila zpátky a čekala, co řeknu.
"Byli jsme na Horní Bečvě," řekla jsem jednoduše.
Máma okamžitě viditelně zbledla. A táta se na ni jen podíval.
"Proč?" dostala ze sebe máma.
"A proč ne? Vždyť je to tvoje rodina! Proč jsi nám o nich nikdy neřekla??"
"Nechtěla jsem…"
"Co jsi nechtěla? Myslela jsi, že když uvidíme, že lze být šťastný i bez vysoké školy a spousty peněz, nebudeme chtít studovat, snažit se něčeho dosáhnout?"
"Ano," pípla máma tiše.
"Ale tak to přece není, mami. Možná sis to mohla myslet u Pavla, ten vysokou ke svému skládání nepotřeboval, ale sám se přesto chtěl vzdělávat. A já jsem přece odjakživa chtěla na vysokou. Jen na jiný obor, nechtěla jsem jen prostě dělat práva."
"Teď už to víme, Danielo, ale tehdy…" prohlásil táta. "Nemohli jsme to tušit."
"Teta Anna by tě chtěla vidět. Možná bys za ní měla zajet. A podívat se na svoji rodinu," navrhla jsem.
"To asi nedokážu," povzdechla si máma.
"Ale no tak. Mezi námi se to taky vyřešilo. Jak jsem řekla už jednou tátovi, to, co se stalo po Pavlově nehodě, vám neodpustím nikdy, ale to ostatní… každý jsme nějaký. Tak proč bys nemohla vidět svoji rodinu?"
"Možná máš pravdu," uznala máma.
"To víš, že mám," usmála jsem se a objala ji.
"Dani, měli bychom už radši jet, nebo nám to uletí," připomněl Rob.
"Nezdržíte se?" zeptal se hned táta.
"Letíme zpátky do Londýna. Musím do práce a Rob taky."
"To je škoda. Určitě se ale zase brzo uvidíme," loučil se se mnou táta.
"To určitě."
"Danielo, děkuju?" řekla máma a znova mě objala. "Asi jsem něco takového potřebovala slyšet."
"Jsem ráda, že sis to rozmyslela."
"Mějte se pěkně, děti naše," popřáli nám rodiče a my už rychle spěchali na letiště. Museli jsme vrátit auto a potom nechat se odbavit, nasednout do letadla a pak už se jen těšit domů na naše děti. Chybí mi, zlatíčka…

Po návratu domů už nás všichni čekali. Táta s Therou přivezli děti, a jelikož byla zrovna ve městě i Lizzy s Jessem, dohodli jsme se, že zajdeme i s dětmi na večeři k Peterovi a Theře. Ta s tím stejně počítala, takže to nebyl žádný problém.
Celý večer proběhl v klidu, děti si nás oba užívaly, vždyť jsme se neviděli celý týden!!
Až doteď jsme snad od sebe na tak dlouhou dobu nikdy nebyli. Jen jednou jsme byli déle odloučeni od Claire. Bylo to tehdy po naší svatbě a my odlétali na dva týdny na svatební cestu na Mauricius. Jedinou výjimkou bývají Robovy pracovní cesty kvůli natáčení. Vzhledem k jeho práci si na to děti ale zvykly, takže už to ani neberou za nějaké extra odloučení. Jsem ráda, že to berou tak sportovně a nestěžují si, že s nimi táta není. Když je doma, věnuje nám veškerý svůj čas.
Když už začalo být pozdě, zvedli jsme se s Robem a dětmi k odchodu. Rozloučili jsme se rodinou a já se ještě s Lizzy stihla domluvit na pondělní schůzce. Pak už jsme ale vyrazili k domovu…

Byla skoro půlnoc, když mě probudil zvonek.
Co to? Zvonek? To teď v noci někdo zvoní, nechápala jsem.
Popadla jsem župan, zabalila se do něj a vydala se zjistit, který blázen nás ruší takhle o půlnoci.
Když jsem otevřela dveře, našla jsem za nimi mladou ženu s dítětem v náručí.
"Přejete si?" zeptala jsem se rozespale.
"Ano, svého muže," řekla.
"Prosím?" zamžourala jsem nechápavě.
"Slyšíte, chci svého muže. Takže ho konečně laskavě nechte na pokoji, aby se mohl věnovat své rodině. Mně a svému synovi."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kolda Kolda | E-mail | Web | 15. prosince 2010 v 23:06 | Reagovat

Doufám, že je to jen omyl a ta ženská nehledá Roba. To by snad neudělal, přece by ji nepodvedl a rovnou neřekl o dítěti - pokud by o něm věděl. Prosím, ať je to omyl. Jinak jejich výlet do Čr vypadal zajímavě=) To je paráda potkávat pořád nové a nové příbuzné..Mám teď něco podobného, ale spíš se mi noví a noví příbuzní rodí..ne, že bych si stěžovala, je to fajn =D

2 lény lény | 22. prosince 2010 v 19:44 | Reagovat

tuhle povídku a 1.díl jsem doslova zhltla moc se těším na další díl prosím ať je co nejdřív :-)

3 salimar salimar | 26. září 2011 v 18:22 | Reagovat

skvela kapitola.chcela by som sa opýtať kedy bude dalšia časť?

4 jacketo jacketo | E-mail | Web | 27. září 2011 v 16:02 | Reagovat

další kapitolu už mám docela dlouho rozepsanou, ale kdy ji dopíšu, opravdu netuším.. moc se omlouvám, že tu tak dlouho nic nepřibylo, zkrátka nebyl čas :-|
ale budu se snažit :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.