9. Athény

19. října 2010 v 16:55 | jacketo |  Žena ve starověkém Řecku
Athéňanky, žijící v Athénách na poloostrově Atika, měly v 5. stol. mnohem méně volnosti, než Sapfó na Lesbu v 6. stol. Nesměly do úřadů, před soudem se musely nechat zastupovat a zůstávaly pod pravomocemi svého otce, později manžela. Stejně tak si manžela nemohly samy vybrat, protože sňatek uzavírali rodiče. Z domu nesměly bez doprovodu služky a kromě náboženských a rodinných slavností byly neustále v domě - učily se vařit, příst, tkát, šít, něco z hudby, tance a také čtení a počítání. Navíc, když děti, hlavně tedy chlapci, trochu povyrostli, začaly se o ně starat škola a státní instituce. V domě jim tak zůstaly pouze dcery, které měly naučit totéž, co naučila jejich matka je. To dokazují četné sošky znázorňující ženu s dítětem při práci.

Athéňané se ženili především proto, aby zůstal zachován jejich rod. Ve Spartě byli staří mládenci trestáni, v Athénách jimi pouze opovrhovali a byli společenskými vyděděnci. Pokud se do sebe snoubenci zamilovali, stalo se tak teprve až po svatbě.
Nebylo nic neobvyklého, že se dívky vdávaly v patnácti či šestnácti letech.
S nástupem Perikla do nejvyšší státní funkce v 5. stol. př. Kr., se změnily zákony. Athéňanem byl pouze ten, jehož rodiče se narodili v Athénách.
Manžel se kdykoli mohl nechat rozvést a bylo-li dokonce prokázáno manželčino cizoložství, byl nucen se rozvést. Stejně tak se mohla nechat manželka. Ta však musela podat stížnost u archonta, který byl ochráncem neplnoprávných, za něž byla považována i žena. Hlavním důvodem bývalo špatné zacházení či bití ze strany manžela. Ženy, které se rozvedly, nebyly však veřejností posuzovány příznivě. Každá žena měla být totiž vdaná a starat se o svého manžela a jeho dům. Jestliže ji bil nebo s ní špatně zacházel, musel k tomu mít důvod. Ovšem tomu, že se Athéňanky chtěly často rozvést může svědčit i fakt, že v 4. stol. bylo zcela běžným zvykem, že si manželé ke své manželce vydržovali ještě konkubínu, tzv. hetéru. Ty, které pocházely z řad otrokyň se spokojily s drobnou odměnou za své služby. Zatímco ty pocházející z "vyšší" společnosti, si potrpěly na značné obnosySnad jediné uznávané a považované za moudré byly kněžky sloužící v chrámech. Jejich pomocnicemi se stávaly nejčastěji dívky pocházející z nejmajetnějších rodin v Athénách. Při obřadech a obětích plnily nejrůznější úkoly a nebydlely doma, nýbrž v chrámových okrscích, kde se jim dostávalo i jakéhosi vzdělání. Jedním z takových domů byl např. tzv. Dům arrefor na Akropoli.
Athéňané byli řekněme trochu namyšlení. Neučili se cizí jazyky, protože podle nich se měli cizinci naučit řecky.
Každá holčička si jako malé dítě hrávala s panenkami. Ty řecké se vyráběly ze dřeva a různých kousků látky, ovšem hračky z takovýchto materiálů se až do dnešní doby bohužel nedochovaly. Jsou ale známé panenky vyráběné z terakoty, které byly nalezeny při různých archeologických vykopávkách. Holčičky je oblékaly, krmily a vůbec se k nim chovaly jako ke své vlastní dceři. Jak málo stačilo dětem ke štěstí... Myslím, že kdyby se nějaké dítě z řecké antiky ocitlo v dnešním hračkářství, asi by se hodně divilo, co že to všechno ty věci jsou.
Děti si hrávaly nejrůznější hry. Jedna z nich se dokonce hraje ještě dnes v Itálii, Německu a Francii. Byla to tzv. hra ostrakinda, jakási obdoba hry na honěnou. Bylo zapotřebí stříbrné mince a bohatě posloužilo i dřevěné kolečko, jehož jedna strana se natřela na černo a představovala noc. Světlá strana znázorňovala den. Děti se rozdělily do dvou družstev, na "noční" a "denní". Vyhodili minci do vzduchu, a když spadla noční stranou nahoru, nahánělo noční družstvo denní, a naopak.1
Narození každého potomka bylo velice očekáváno, protože tím každá manželka splnila svou základní povinnost, a to přivést na svět potomka, nejlépe dědice. Narodil-li se chlapec, dostal jméno nejčastěji po dědečkovi, stejně tak dostala holčička jméno po babičce. Ovšem s narozením dcery si žena jaksi nemohla, hlavně pokud si manželé spolu nijak moc nerozuměli, "oddychnout", jelikož neporodila dědice majetku. To se změnilo až za Solóna v 6. stol. př. Kr. Potom se dědicem stávala i dcera. Ale tím, že ji měl, přicházel o část svého majetku, protože při svatbě musel darovat dceři věno, které přinášela do ženichova domu. A měl-li dcer několik, mohl docela lehce přijít skoro o všechen majetek. Taky proto si každý otec přál narození syna. Ten naopak do domu svou svatbou peníze přinášel. Dodnes se říká, že každý muž by měl zasadit strom, postavit dům a zplodit syna...
Ženy se sice nemohly účastnit skoro žádných slavností, protože měly sedět poslušně doma a pracovat, přesto však existuje svátek, kterého se zúčastňovaly pouze ženy a kam muži neměli přístup. Tím svátek byly slavnosti Thesmoforie, které oslavovaly Déméter Thesmoforu, bohyni plodnosti žen a také polí. A tento svátek měl ještě jedno omezení, mohly se ho účastnit jenom provdané ženy.
Aspoň něco, že?
_____________________________________________________________________________

1Terry Deary, Martin Brown - Úžasní Řekové, str. 119, odstavec Ostrakinda


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.