5) Mediaský drak

19. září 2009 v 20:45 | jacketo |  Goldoq
Zdravím!!!

Vím, že bych měla správně radši publikovat pokráčko OLFT, ale prvně jsem musela dopsat tuhle kapitolu... když jsem ji měla rozepsanou, tak mě to strašně štvalo...
ale nebojte, pokráčko bude brzo... budu se snažit, aby bylo zítra večer :-)




Doplahočila jsem se domů a svalila se vyčerpaně na postel.
Co je ten kluk zač? O co mu jde? Je u naší školy, určitě byl vevnitř, včera se mi o něm zdálo a dneska mi pomohl. Nejspíš mi zachránil život. Kdo ví, jestli bych se tomu svalovci ubránila… A on ho zabil, aby pomohl mně.
Vzpomněla jsem si na ten dnešní vzkaz. Vlastně dva vzkazy. Nejdříve kartička ve skříňce s nádhernou růží a potom ten dopis. Někomu tady o něco jde. Ale o co? Že by to byl ten kluk? No kluk, tak by se to ani říci nedalo. Jako mladíček zrovna nevypadá. Tak okolo dvaadvaceti, možná pětadvaceti. Vysoké postavy, tmavovlasý a s uhrančivým pohledem, který se jen tak nedá zahlídnout. Ale když jo, tak se vám téměř podlamují kolena. Je fakt, že jsem sebou málem sekla na zem, když jsme ho uslyšela v té uličce za zády a pak ho uviděla. Ten pohled bych už nechtěla zažít. Tak… vražedný. Nechtěla bych být tím, na koho by někdy směřoval. Věřím, že ten, na koho se takhle podívá, by se mohl rovnou rozloučit se život. No, u některých spíše s životem neživotem po smrti.
Pomohl mi. Zachránil mě. Ale proč? Jestli mi ty vzkazy nechal on, tak proč takhle potajnu? Copak nemohl jednoduše přijít a říct, o co mu jde? Tihle chlapi. Všechno, aby dělaly ženské…

Crrrrr!!!
"Ne!" zařvala jsem a vylítla z postele.
"Zatracený budík," zanadávala jsem si a zaklapla ho.
V koupelně jsem tomu moc nedala, jen základní hygienu a bohužel opět maskovací retuši kvůli těm modřinám, co mám z předevčera a taky jedné nové ze včerejšího večera.
V autobuse jsem si sedla k Jeany a jenom ze zvyku jsem se otočila dozadu na poslední řadu sedadel. Dex… Nebyl tam a já věděla, že už ani nebude. Odjel.
"Co je?" ptala se Jeany.
"Dex," řekla jsem jenom.
"Co je sním?"
"Už je pryč, Jeany."
"Cože? Jako, že už odjel?"
"Jo, přesně tak."
"Jak to víš?" chtěla vědět.
"Prostě to vím," zakončila jsem tak naši diskuzi na toto téma.
S nervozitou jsme šla ke své skříňce a čekala, jestli uvnitř najdu další vzkaz.
Ano, byl tam. A nejenom vzkaz. Ležela u něj stejná růže jako včera. Ta nádherně smetanová, přesně jak ji miluji. Otevřela jsem obálku a vytáhla lísteček. Byl na něm tentýž symbol draka jako včera, Mediaský drak. A pod ním bylo opět připsáno něčí rukou: Přijmi, co jsi.
Nic víc, nic míň.
Sakra, to není jen tak. Tohle mi bude muset někdo rychle vysvětlit. A rozhodně to nebude Eric nebo Justin. Ne, tohle chci slyšet od toho záhadného kluka, co se jen tak zjeví a zachrání mi život. Sice nevím, jak to zařídím, ale udělám cokoliv, abych to vyřešila.

Škola uběhla jako vždy nudně. Doma mě zase čekala obálka s Mediaským drakem a dalším vzkazem: Nepopřeš to.
Tak fajn. Vyrazila jsem večer na procházku. Tak nějak podvědomě jsem doufala, že narazím na nějakého pitomého upíra, co se mě bude pokoušet zabít. A ten kluk by mi mohl zase přijít na pomoc.
Vypadalo to, že ten den mi štěstí přeje. Opravdu se na mě vyřítili dva upíři. Ale já se jich zbavila sama. Nikoho dalšího už jsem nepotkala, a tak jsem zamířila domů.
Další den se opakoval. Ve skříni opět růže se vzkazem: Blíží se to.
Ale co?! Proboha, co je tohle za hru?
Rozhodla jsem se ve škole zůstat. Jestli je to pravda a ty růže se vzkazy mi opravdu nosí ten kluk, tak by se tu měl zase odpoledne objevit.
Jeany jsem namluvila, že musím něco pro dědu zařídit a odešla jsem směrem do centra. Jakmile ale Jeany nastoupila do autobusu a ten s ní i ostatními studenty odjel, vrátila jsem se do školy.
Došla jsem ke své skříňce a ani jsem nemusela čekat na nezvaného hosta. Byl už tam. A dobýval se mi šperhákem do skříňky.
"Možná, že když navolíš 2391988, půjde ti to otevřít," řekla jsem za jeho zády.
Polekaně se otočil, a když uviděl mě, chtěl utéct. S tím jsem počítala, takže jsem ho chytila a přirazila ke stěně.
"Chci odpovědi?" řekla jsem. "A ty mi je můžeš dát. Takže co si takhle někam sednout a popovídat si, co ty na to?"
"Nemůžu."
"A dávat mi do skříňky růže se vzkazy a posílat mi domů obrázky s dalšími vzkazy můžeš?"
"Ne, to taky ne."
"Ale přesně to děláš. Takže v tom případě si můžeme i promluvit," uzavřela jsem debatu.
Vzala jsem mu z ruky růži a vzkaz, který měl pro mě nachystaný na zítřejší den. Otevřela jsem ho a četla: Nadchází tvůj čas.
"Tak fajn, těch otázek bude asi víc. Nedaleko mého domu je jedna hospoda, jmenuje se to U Reillyho. Takže se tam v sedm večer dneska setkáme, ano? A neopovažuj se nepřijít. Najdu si tě," řekla jsem a odešla.
Hotovo. Večer se snad konečně dozvím něco víc. Sakra, mám se sejít s Ericem. Tak bude muset počkat. Tohle je teď pro mě důležitější.
Děda byl už ze své konference doma.
"Jorian, rád tě zase vidím," usmíval se na mě, sotva jsem vešla do domu.
"Dědo, už jsi tady," objala jsem ho. Mám ho nesmírně ráda. Je jediný, kdo mi na tomhle světě zůstal. Potom, co umřeli mí rodiče a později i babička. Nebýt jeho, kdo ví, kde bych skončila. Je to můj jediný žijící příbuzný.
"Jak ses měl?" ptala jsem se ho.
"Dobře, holčičko. Jen si nemůžu zvyknout na ty mladé fyziky. Myslí si, že snědli všechnu moudrost světa, přicházejí s úžasnými teoriemi, ale zapomínají na stará dobrá pravidla. Jak chtějí dokázat něco, co vlastně nejde?" rozhorlil se.
"Ale ty jsi jim to všechno pěkně vysvětlil, že?" usmála jsem se.
"Samozřejmě," mrkl na mě, shýbl se ke stolku s poštou a mě bylo jasné, že ho nejspíš pěkně dlouho neuvidím. Polovina dopisů totiž byla od jeho přátel fyziků…
Byl už podvečer, takže jsme se převlékla do pohodlného oblečení, nakoukla na dědu a vyrazila k Reillymu. Doufám, že ten kluk přijde. Chci znát pravdu…
Sotva jsem ale vešla do podniku, bylo mi jasné, že to bude problém. Kluk tam nebyla a bylo přesně sedm hodin.
Do háje!! To snad není pravda!!!
"Doufám, že nečekáš dlouho," ozval se mi za zády melodický hlas, až jsem leknutím nadskočila.
"Ne, jen chvilku," řekla jsem.
"Víc ti ani věnovat nemůžu."
"Nepustím tě odsud, dokud mi neřekneš všechno, co víš," varovala jsem ho.
"To nemůžu," vykroucel se.
"Posílat mi růže a vzkazy taky ne, a přesto to děláš. Tak jaký je v tom rozdíl, co?" usadila jsem ho.
Posadili jsme se do boxu a objednali si něco k pití.
"Tohle, co dělám, se nikdo nesmí dozvědět," začal.
"Na to už je pozdě."
"Řekla jsi jim to, že?"
"Komu? Myslíš Erica a Justina?" nechápala jsem.
"Ano. Právě ti to vědět neměli. Ale je mi jasné, že byli první, komu jsi to řekla."
"Samozřejmě. Překvapilo mě to," řekla jsem.
"V tom případě máme problém."
"Ani ne," usmála jsem se. "Sice vědí, že mi někdo posílá vzkazy, ale nemají tušení kdo."
"Chceš říct, že o mně neví?" podíval se na mě zkoumavě.
"A co sis myslel? Že jim naservíruju okamžitě všechny novinky ze svého života?" urazila jsem se.
"To já nevím, neznám tě."
"Co jsi zač?" vypálila jsem.
Překvapeně zvedl obočí. Tohle zřejmě nečekal. No, promiň.
"Jeden z bojovníků," oznámil mi potichu.
"Bojovníků?" nechápala jsem.
"Ti dva ti řekli, že existovali lidé, kteří se zlu postavili nebo ne?"
"Ano," kývla jsem hlavou.
"Já jsem byl jeden z nich."
"Byl?" zopakovala jsem jeho slova.
"Ano, byl," souhlasil.
"To zní, jako bys byl mrtvý," odtušila jsem.
"Taky že ano," prohlásil s klidnou tváří.
Beze slova jsem na něj zůstala hledět.
"To má být vtip?" dostala jsem ze sebe.
"Ne. Je to pravda. Sám to dodnes nechápu."
"To mi vysvětli. Na ducha moc nevypadáš. Na to jsi až moc živý," ironizovala jsem.
"To přece nepopírám. Řekl jsem, že jsem BYL mrtvý. Znovu jsem se narodil."
"Cože?!" vytřeštila jsem oči.
"Když jsem tehdy bojoval, prohrál jsem. Sice jsem dokázal zlo zastavit, ale ne na dlouho. Než jsem umřel, slyšel jsem nějaký hlas. Nevím, kdo to byl," zasnil se. "Jediné, co si z té chvíle pamatuju, je, co mi ten hlas říkal."
"A to bylo?" ptala jsem se docela nevěřícně. Nedivte se mi. Sedím tady s klukem, co by klidně mohl dělat modeling do nějakého dámského erotického časopisu a poslouchám, jak mi vypráví o tom, jak umřel. A ještě u toho slyšel hlas. To je už je dost i na mě. Obzvlášť po tom, co jsem v posledních dnech zažila.
"Že až přijde ten správný čas, vrátím se a vyhraju. Společně s vyvolenou."
"A to mám být, předpokládám, já," usmála jsem se trpce.
"Zřejmě."
Koukala jsem na něj a snažila se přijít na to, jestli mi lže, anebo je všechno, co mi tady vykládá, pravda. Nedivila bych se už ničemu. Dokonce bych mu i věřila, že se znovu narodil, jak říkal.
"Nevěříš mi, že?" zasmál se.
"A ty se mi divíš?" oplatila jsem mu.
"Ne."
"Děkuju."
"Za co?" nechápal ten obrat.

"Zachránil jsi mi život včera večer. Nebýt tebe, nejspíš už by mě teď děda oplakával," vysvětlila jsem.
"Přece bych tě nenechal umřít," usmála se. Páni, ten má ale úsměv. Držte mě!!!
"Jiní na tvém místě jo," snažila jsem se odlehčit rozhovor.
"Pak jsou hloupí," zareagoval.
"Možná," souhlasila jsem. "Odkud znáš Erica s Justinem?"
"Jsou to nepřátelé," oznámil mi.
"Nepřátelé?"
"Strana, na které bys neměla být," mluvil opět v hádankách.
"Nechtěl bys mi to říct jednodušeji?" požádala jsem ho netrpělivě.
"Zlo má mnoho podob. Bude se tě snažit zničit nejrůznějšími způsoby. A ti dva mu k tomu mají pomoct."
"Jak?" chtěla jsem vědět.
"Zkontaktovali tě s tím, že jsou tví rádci a mají tě připravit na boj. To je ale lež. Snaží se zjistit, co všechno dovedeš, jak moc jsi pro ně už nebezpečná. Protože, až se proměníš, nebudou mít proti tobě šanci. Proto tě chtějí dostat dřív, než k tomu dojde," vysvětloval.
"Proměním? O čem to mluvíš?"
"Podle toho, co vím. Tvoje moc jako goldoq ještě není zcela úplná. Disponuješ neuvěřitelnou silou a schopnostmi, o jakých se obyčejnému smrtelníkovi ani nemůže zdát, ale to není tvůj vrchol," prozradil tiše. "Ten nastane v okamžiku, kdy se v tobě soustředí veškerá moc, jež ti náleží. Potom budeš neporazitelná. A oni to vědí."
"Kdy se to stane?"
"Nemám tušení. Prostě přijde chvíle, kdy se z tebe stane goldoq se vším všudy," pokrčil rameny.
"To je mi optimistická vyhlídka," zasmála jsem se. "Takže se se mnou bude něco dít. To mě fakt těší."
"Nemůžeš tomu zabránit. Je to v tobě. Jen se to musí probudit."
"Kdo jsi?"
"Není to jedno?" díval se mi upřeně do očí. Proč???
"Mám snad právo znát aspoň tvé jméno, ne? Když už mám věřit tomu, co mi říkáš. Že ti dva mi lžou."
"V podstatě ti nelžou. Říkají ti pravdu. Ale ne celou," opravil mě.
"KDO jsi?" zopakovala jsem svou otázku.
"To brzo zjistíš," chytil mě za ruku, chvilku ji podržel a následně s úsměvem na tváři zmizel.

Doma bylo ticho. Děda na mě zřejmě nečekal a už spal. Bylo to tak lepší. Co bych mu řekla? že jsem měla schůzku s oživlou mrtvolou? To by mi asi neuvěřil…
Rozhodla jsem se vyhledat něco o mediaském drakovi. Když už mi ten kluk posílal jeho obrázky, musí mít nějaký hlubší význam.
Najela jsem si na internet a zadala do vyhledávače název kresby. Vyjelo mi několik různých odkazů, ale žádný mě nijak nezaujal. Až když jsem chtěla okno internetu zavřít, všimla jsem si posledního odkazu. Klikla jsem na něj a nestačila jsem se divit. Hned nahoře stránky byla přesně má kresba. Mediaský drak. Při kliknutí na obrázek se mi objevilo přesně to, co mi přišlo poštou. Zvětšenina s popisem.
Takže pohanský symbol z Rumunska? Co to má co společného se mnou? S goldoq?
Začetla jsem se do článku o kresbě. Pojednával o historii malého městečka Medias v Rumunsku. Někdy v raném středověku, ještě před vrcholným rozšířením křesťanství, došlo téměř k likvidaci obyvatel malé osady. Jejich vůdce, náčelník Medias, se pokusil záhadnou hrozbu objasnit a vypořádat se s ní. Povedlo se mu to, ale zaplatil za to svým životem. Obyvatelé osady ji na jeho počest pojmenovali po něm. Od té doby se osadě a později městečku říkalo Medias. Kresba draka se našla v jeskyni nedaleko. Nikdo neví, jaký je její význam, k čemu se vztahuje, ani kdy přesně ji namalovali. Obyvatele Mediasu se ale dušují, že ta kresba tam před smrtí jejich vůdce nebyla. Objevili ji až potom. Takže věří tomu, že ji tam namaloval někdo z obyvatel na jeho počest. Nikdo se k tomu ale nepřiznal. Malba v jeskyni tak zůstala až do dnešní doby neobjasněná.
Tak to je fajn. Ještě to tak. Moment. Vůdce osady, válečník, který bojoval s nějakou smrtelnou hrozbou, co ničila jeho osadu? A zemřel při tom? To zní trochu podobně jako osud našeho známého neznámého. Že by to byl on. Proč by mi jinak posílal zrovna toho draka? Jestliže s ním nemá žádnou souvislost, jestliže není onen Medias, proč by posílal zrovna jeho??? Musí to být on. Aspoň už vím, co je zač. Historická osobnost žijící v mé době. Živý bojovník se zlem…
Oblékal jsem si svetr a vyšla na zadní verandu. Rozhlédla jsem se kolem sebe a snažila se zjistit, jestli je někde tady. Musí.
"Vylez. Vím, že jsi tady!" zavolala jsem potichu do tmy.
Uslyšela jsem tiché zapraskání větvičky nalevo. Hned na to se z temnoty vynořila jeho postava. Usmála jsem se. Vypadal úžasně.
"Nemusíš mě hlídat…Mediasi."
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 chuckyna chuckyna | Web | 20. září 2009 v 21:28 | Reagovat

WOOW.. Medias, vyvolená, oživlý bojovník.. Hned dva zrádci.. Parádně se to vyvíjí.. Je to parádní, obdivuju tvojí fantazii :) Snad se brzo dočkám dalšího pokráčka :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.