4) Záhadné vzkazy

9. září 2009 v 10:50 | jacketo |  Goldoq
Poté, co jsem se domluvila s Ericem, že se zde sejdeme zítra a budeme pokračovat, jsem se zvedla a šla domů. Tentokrát zcela bez úhony. Že by někdo viděl můj kousek s tím upírem předtím a teď mi radši dali pokoj? Haha, dobrý vtip. Ale aspoň na mě nikdo nevyskakuje ze tmy a nechce mě vysát.
Došla jsem k domu a vyšla na verandu, když jsem zase měla ten divný pocit, že mě někdo sleduje. Otočila jsem a rozhlédla, ale nikoho jsem neviděla. Asi už blázním...

Jelikož děda včera odjel na nějakou svou fyzikální konferenci, měla jsem celý dům pro sebe. Vlezla jsem pod sprchu a zůstala tam aspoň půl hodiny. Když jsem se potom osušila, všimla jsem si v zrcadle, že se mi na ruce začíná dělat pořádná modřina. Pěkně děkuju. Ještě budu vypadat jako nemehlo.
Nechtělo se mi do postele, tak jsem se s horkou čokoládou a rozečtenou knížkou uvelebila na houpačce, jež visí na zadní verandě.
Paráda, pomyslela jsem si. Tohle jsem potřebovala.
Nemohla jsem si nevzpomenout na Dexe. Představa, že brzo ztratím jednoho ze svých nejlepších přátel, mě dost vytáčela. Vím, že to má těžké, v jeho situaci bych se možná odhodlala k tomu samému, nevím. Ale bude mi chybět. Byl to jeden z mála lidí, kteří mě chápali. Kteří mě berou takovou, jaká jsem.
Začetla jsem se do knížky a brzo jsem byla pohlcena světěm archeologů a jejich fantastickým nálezem v peruánských Andách. Páni, tak to musí být něco. Bý tím, kdo objeví několikset let ukryté místo, kde kdysi žili lidé. A tak vysoko v horách. Vezmětě si třeba Machu Picchu. Leží na prakticky nepříštupném vrcholku hory, ale přesto tam najdete nádhrené město, které mělo své obyvatelé. A určitě tam nežili jen pár let. Tohle městečko muselo vzkvétat. Proč bylo nalezeno zcela opuštěné, jako by se tamější obyvatelé prostě rozhodli ze dne na den jenom tak se sebrat a odejít, to nikdo dodnes neví. Zjistit, co je přimělo odejít, je pro mnohé historické kapacity tajným přáním, jež kdyby se splnilo, by je vyneslo na nesmtelné výslunní dějín.
Zaslechla jsem šustění. Jen tak zničehonic. Zatímco jsem zrovna četla o zběsilém útěků vědců z hroutícího se chrámu.
"Je tady někdo?" zavolala jsem do tmy. Nikdo mi samozřejmě neodpověděl. Proč by taky měl? Vždyť tu nikdo není.
Asi už blbnu. Co se taky divím, po tom dnešku. Rozhodla jsem se tedy, že si půjdu lehnout. Navíc jsem byla unavená, takže mi bylo jasné, že brzo vytuhnu a probudit se ráno skrčená na houpačce, se mi vážně nechtělo. Takže jsem zaplula do domu, zamkla, všude zhasla a zapadla do postele. Ale ještě než jse stihla usnout, vybavil se mi jeden obraz. Muže přivázaného ke skále a kolem něj spousta neznámých mužů. A ti , kdykž se otočili, měli ve tváři stejný výraz, jako ten upír, co jsem ho dneska zabila. Fajn, takže chlápek, co ho drží upíři. Co to má být? Nějaký věštecký sen, abych mu šla pomoct? Ale to nebylo všechno. Když se upíři rozestoupili, uviděla jsem něco docela jiného. Ten muž, jež byl přivázaný ke skále, byl ten kluk, kterého jsem viděla dneska odpoledne, jak se vkrádá do školy! Cože? To nedává smysl, to je postavené na hlavu...
Už jsem nemohla pomyslet na co, protože v ten okamžik, jsem usnula. Naprosto neplánovaně.

Budík. Ne! To je snad ten nejprotivnější zvuk na světě. Teda ještě kromě polystyrenu a věcí škrábajících na tabuli. S nechutí jsme ho zaklapla a vylezla z postele. Ještěže mám svou vlastní koupelnu v pokoji. Kdyby mě někdy děda viděl v takovém stavu, jako jsem byla dnes ráno, asi by se dost vyděsil. Když jsem se totiž podívala do zrvcadla, zjistila jsem, že modřina na ruce není jedinou památkou na včerejší setkání s nemrtvým chlápkem. Vyfasovala jsem taky jednu zboku do krku. Nespíš, jak mě držel. Pachant jeden. Tak to bude chtít hodně make-upu, abych tohle zakryla. Anebo si taky vezmu ještě nějaký šátek, pro jistotu. Takže jsem se do školy vypravila nejenom se silnou vrstvou retuše na krku a na ruce, ale taky vybavena barevným šátkem, který naštěstí ladil s mým oblečením. K riflím, triku a sáčku se to navíc docela hodilo.
"Čau, Jeany," pozdravila jsem kamarádku, sotva jsem zapadla na sedačku v autobuse vedle ní.
"Nazdar, Jorian. Máš ten úkol do dějáku?" vybalila na mě.
"Úkol?"
"Jo, zamyslet se a sepsat pár poznámek o předkolumbovských civilizacích."
"Aha, Serkyt, že? No, něco snad splaším během dne."
"Ty to nemáš? Jor, víš, že nesnáší, když nic neděláme."
"A ty asi zapomínáš, že já toho vím o dějepise docela dost. I co se týče Ameriky před příchodem Kolmuba. Spíš by se mělo říkat po příchodu Vikingů. Ti byli rychlejší než Kryštof."
"Ty se nezdáš," žasla Jeany.
"Jo, já vím," mrkla jsem na ni.
Za podobného hašteření jsme dorazily do školy. Protože s sebou domů tahám jenom to nejnutnější, musela jsem si do škříňky pro učebnice. Sotva jsm ji však otevřela, zůstala jsem stát s otevřenou pusou. V mé skříňce ležela smetanová růže a u ní lísteček.
"Co je?" zeptala se Jeany, když viděla, jak zírám.
"Ale nic, jenom tu mám nějak moc těch knížek. Budu to muset vrátit do knihovny," zalhala jsem jí.
Vzala jsem si učebnice a do jedné z nich nenápadně vložila onen lísteček. Musím se podívat, jestli na něm je něco napsané.
Bohužel jsem se k tomu nedostala dřív než právě na hodině dějepisu s milým profesorem Serkytem.
"Takže, studenti. Kdo nám chce jako první popovídat o předkolumbovských civilizacích?" usmál se na nás.
Samozřejmě, že vystřelila jenom jedna ruka. Rickie Sarová, naše nejchytřejší holka ze třídy.
"Ano, takže nikdo? Tak pojď, Rickie."
Vyrazila k tabuli a začala vykládat vše, co se jí od včerejška podařilo zjistit. Bylo toho docela dost a taky zajímavé věci, ale v jejím podání to byla docela nuda. Takže jsem rychle zalovila v učebnici a vytáhla onen tajuplný lísteček. Otevřela jsem malou obálku, v němž byl schovaný a vyndala jej ven. Byl na něm nějaký obrázek. Vypadalo to skoro jako jakási nepovedená mazanice nebo tak něco. Ve skutečnosti, když jsem se na něj zadívala pozorněji, to byl drak se pozvednutým ocasem a dštící plameny ze chřtánu. Pod ním bylo napsáno: Tvůj osud je nezměnitelný.
Co to je? Kdo mi tohle mohl dát do skříňky? Není moc lidí, kteří by věděli, která z té spleti je moje a navíc, nikdo nezná kombinaci. Ani vedení školy. Někdo se ke mně musel vloupat. Super, tak to abych ještě zjišťovala, jestli se mi náhodou něco neztratilo.
Jenomže najednou mi na mysli vytanul obraz toho neznámého kluka, jak se plížil do školy. Toho samého, co jsem ho potom viděla připoutaného ke skále a obklopeného bandou upírů. Že by to byl on? To není možné. Co by tím myslel? Tou růží a tímhle vzkazem? Jestli to vůbec nějaký vzkaz je... O co tady jde?!

To jsem zjistila až za pár dní. Mezitím jsem se domluvila s Ericem, že začnu docházet na kurz nějakého bojového umění, abych se vycvičila v sebeobraně. A oni s Justinem, že mě budou učit o historii všech odvážných, co se postavili zlu. Abych věděla, co všechno můžu očekávat. Jo, a do toho mě zrovna ve chvíli, když jsem zkoumala ten záhadný vzkaz, vyvolal pan Serkyt a poprosil mě, jestli bych mohla jít k tabuli a povědět jim, co jsem o předkolumbovských civilizacích zjistila já.
"Jistě, proč ne? A co byste chtěl konkrétně vědět? Něco o Mayích, Incích, Aztécích nebo Močicích? Jen si vyberte."
Dokonale jsem ho zaskočila. Chudák nevěděl, co mi má odpovědět. "Začni, čím chceš," dostal ze sebe nakonec.
"Fajn. Takže, co kdybych začala tím, že Kolumbus rozhodně nebyl pvní, kdo v Americe přistál? Existuje mnoho podezření, že prvními zaoceánskými návštěvníky u nás doma byli už Féničané. Měli výborné lodě, stejně tak dobré navigátory a z dokumentů, jež se dochovaly, je patrné, že pravděpodobně přepluli Atlantik a skončili někde v Americe. Ale co teprve takoví Vikingové. Ti sem připluli už na přelomu devátého a desátého století. Dodnes o tom svědčí nálezy na Newfoundlu. To rozhodně pořpřt nelze. ale přesto je brán Kryštof Kolumbus jako první objevitel Ameriky. No budiž, mysleme si o tom každý svoje. A co teda tzv. předkolumbovské civilizace? Bylo jich několik. Vynalézaví Mayové, krutí Aztékové, pozoruhodní Močikové a stejně tak tajemní Inkové. Jejich stavby ve střední a jižní Americe stále fascinují nejenom turisty, ale i nejednoho vědce z řad archeoloů. Vždyť se na ně podívejte. Jejich chrámy by se v mnohém daly přirovnat k mezopotámských a babylonským zikkuratům. Všechny jsou dokonale čtyrstěné a všechny stěny chrámů tvoří stejné velké díly. Rozdílem je pouze to, že zatímco zikkurat byl stupňovitý, asi něco jako Džoserova pyramida v Sakkáře v dnešním Egyptě plus se schodištěm, tak indiánské chrámy byly rovné a jedinými stupni na nich byly právě ona schodiště. Buď jenom z jedné strany, která pro ně měla nějaký význam, nebo vedly navrchol do chrámu schodiště ze všech čtyř stran. A taky vemte v úvahu, že rozložení pyramid je naprosto přesně shodné se všemi světovými stranami. Tihle indiáni, jak jim říkáme, byli zatraceně chytří. Jenom co dokázali Mayové. Vyvinuli velice důmyslný početní systém, nezávisle na ostatním světě, používali dkonce kolo, byli vynikajícími astronomy, dovedli vypočítat pohyb hvězd za minimálních odchylek. A to dnešní hvězdáři mají k dispozici tu nejmodernější a nejlepší techniku. A co měli oni? Nic! Jen svůj vlastní rozum. A ty stavby, nemyslím teď jenom jejich pyramidy a chrámy. Vůbec všeobecně jejich města. Jsou naprosto neuvěřitelnou ukázkou jejich stavebnictví. Co Chichen Itzá v Mexiku nebo Machu Picchu a Cuzco v Peru? A Yucatán, to je hotová pokladnice. Stačí se na to jenom podívat. Byli úžasní. Jistě, samozřejmě, že byli krutí. Měli své vlastní rituály. A co my? My jsme žádné neměli? Co taková inkvizice? To byl poděs. Hotový hon na čarodějnice. A to všechno jenom proto, že nějaký kněží si vymyslel zásady pro odhalení spolčení se s ďáblem. Jenom obyčejné velké znaménko na kůži hned bylo považováno za důkaz obcování s ďáblem. A trvalo dlouho, než to ustalo. Kolik lidí přitom zemřelo zcela nevinně? Tak jak je můžeme odsuzovat ta jejich rituály? Bylo to totéž! Chránili se! Ano, někdy obětovali svého vlastního člověka, ale jenom proto, že věřili, že to bude ku prospěchu jejich lidu. Vždyť v Evropě se dělo totéž! Pohané obětovali své nepřátelé a někdy i své vlastní lidi svým bohům. A odsuzuje je za to někdo? Ne. Protože to bylo jeiich náboženství. Tak proč jsou potom odsuzováni NAŠI předkové? To bylo taky jenom jejich náboženství. Kruté, ale přece jenom náboženství. Jedinou výjimkou snad byla ta jejich neskutečně krutá hra, kdy vítězovo družstvo přišlo o hlavu. Ano, s tímhle souhlasím, že to asi nebylo v pořádku. Ale kdo ví? Třeba to nějaký smysl mělo. Víme, že nic se neděje bezdůvodně..."
Zapadla jsm do lavice a oddychla si. Tak tohle asi Serkyt nevydýchá.
"No, musím připustit, že tohle bylo velice obsáhlé a zajímavé," spustil trochu zaskočeně.
"Děkuji."
"Rozhodně je to jiný pohled na věc než jak bývá prezentována veřejnosti."
"Každý ať si myslí, co chce."
"Budiž. Ještě někdo?"
Nikdo se samozřejmě nepřihlásil, takže nás rozpustil a já frčela domů. Měla jsem mít za chvíli hodiniu kickboxu, takže jsem musela pro věci a dojít do tělocvičny.
Naštěstí jsem všechno stihla a na hodině jsem byla dokonce pochválena, že na začatečníka jsem až moc dobrá, sotva se prý naučím nějaké pořádné základy, tak mě možná přeřadí o třídu výš. Bezva. To beru. Začátek nebude tak těžký. Možná, že budu goldoq i za něco vděčná.

Doma jsem vybrala poštovní schránku a nestačila se divit, co všechno se nám v ní nakupilo. Několik osobních dopisů pro dědu, pár povinných šeků na zaplacení a potom jeden pro mě. Bez razítka, známky, bez ničeho. Jenom na něm bylo mé jméno. Jorian Jacksonová. Nic víc. Co to má zase být? Zapadla jsem do domu, dědovy dopisy položila na stolek, kam je vždy odkládáme a se svým vzkazem jsem se uvelebila na zadní verandě na houpačce. Zvědavě jsem jej otevřela a našla uvnitř složený papír. Když jsem ho rozložila, zjistila jsem, že je to přesně tatáž kresba, která byla na onom lístečku u růže. Jenom v mnohem větším provedení. Ve skutečnosti to byla fotografie. Dole totiž bylo napsáno: "Mediaský drak, dosud neobjasněný symbol z dob pohanství na území Rumunska."
Mediaský drak? Co to je? A kdo mi to poslal?
Pod nápisem bylo něco připsáno. Další vzkaz. A rukopis byl stejný jako na tom lístečku, co jsem našla ráno ve skříňce. "Jsi to ty a jen ty. Nikdo jiný." Tohle už zní skoro jako kdybych mluvila s Ericem. Páni, Eric s Justinem. O tomhle bych jim měla říct. Kdo ví, co tenhle dráček znamená.

Eric se netvářil zrovna nadšeně, když uviděl onu kresbu v mých rukou.
"Chcete říct, že vám to někdo poslal?"
"Jo, přesně tak. Našla jsem to dneska ve schránce."
"Vypadá to, že je tady někdo, kdo ví, co jste ve skutečnosti zač. A to může být problém."
"Proč?"
"Protože vám tohle mohl taky poslat jenom proto, aby si vás získal. A zničil."
"Zničil? Jako mě? To už jsem tomu našemu zlu tak nebezpečná? Vždyť jsem ještě nic neudělala."
"Zabila jste upíra, pamatujete? To je dost na to, aby si uvědomili, že se blíží nebezpečí."
"Fajn, tak si budu hlídat záda, co vy na to?" udělala jsme na něj kukadla.
"Jorian, to nestačí. Musíte být obzvláště opatrná."
"Nebojte se, to jsem přece vždycky. Byla jsem opatrná už dřív, než jste se tady zjevili vy dva. Vyžadovala to má situace," vzala jsem si zpátky svůj obrázek a vydala se domů.
Bože, už zase, to je snad už vtip?! Zase mě někdo sledoval. Ale světě, div se, nikdo na mě neskočil po celou cestu domů. Sotva jsme zavřela vchodové dveře a otočila jsem se, uviděla jsem ho. Toho kluka. Zase on. Ten, co se ochomýtal u školy a co jsem ho viděla ve snu.
Vystřelila jsem ven. "Hej, stůj!" zařvala jem na něj. Ale on okamžitě začal utíkat. Super, ještě abych si večer zaběhala. A rozběhla jsem se za ním. Musím uznat, že je teda rychlý. Už jsem ho skoro měla, když mi zmizel v jedné uličce. Doprčic! Rozhlížela jsem se všude kolem, ale nikde ho nebylo vidět. Zato jsem spatřila párek chlápků, jak si to míří ke mně.
"Nazdar, kočičko, co se takhle pobavit?" řekl jeden z nich, stále ukrytý ve stínu.
"Ne díky, na hraní mám jiné."
"Tak už mít nebudeš," vyšel do světla lampy a já uviděla to, co jsme tušila. Byli to upíři.
"Už zase? To vám ten blbeček včera nic nevyřídil? Jak by mohl, že, když jsem ho zabila..." povzdechla jsem si a rozhlížela se po nějakém kousku dřeva, kterým bych se těch dvou otrapů zbavila.
"Tak ty jsi vyvolená?" zeptal se jeden z nich.
"Ne, nejsem. Co s nimi furt máte?"
"Jenom vyvolení dokážou zabít upíra."
"Tak to mám pro tebe novinku. Ne, nedokážou."
"A co jsi teda zač? Jenom holka, co se umí prát a povedlo se jí zabít jenoho z nás. Nemám pravdu?" řekl posměšně.
"Ne, nemáš. Nemusím být vyvolená, abych tě dokázala zlikvidovat. Docela mi stačí, že jsem goldoq," usmála jsem se. Pomaličku jsem se blížila k popelnicím, kde leželo staré roztřískané dřevěné křeslo. Perfektní kolík do srdce.
"Goldoq? To je mýtus."
"V tom případě mám pro tebe další novinku. Ne, není to mýtus. Jinak bych tu asi nestála a nevybavovala se s vámi, hošani, místo toho, abych vzala nohy na ramena a začla ječet jako pravá hysterka."
"Goldoq je muž!"
"Omyl."
"Vrr," zavrčeli a vrhli se na mě.
No fajn, přesila. Že se nestydíte, hoši.
Skočila jsem k popelnicím a urazila si kus pořádného klacku z křesla. Sotva jsem se stihla otočit, podařilo se mi rovno zasáhnout jednoho z nich do srdce. Paráda. A je od jednoho pokoj.
Jenomže ten druhý nebyl tak snadnou kořistí. Byl mnohem silnější než já a taky mi to hned dal znát. Chytil mě za ruku, vyrazil mi z ní můj provizorní kolík a zkroutil mi ji za záda.
"Bude mi potěšením zabít někoho, jako jsi ty. Jestli jsi nekecala a jsi opravdu goldoq, tak budu oslavován," mručel svaloch.
"Toho potěšení se ti nedostane," ozvalo se za námi a už jsem cítila, jak svalochovy ruce na mém těle povolily. Kopla jsem ho do holeně a loktem dostal ráno do nosu.
Když jsem se otočila, spatřila jsem jeho. Toho kluka. Vrazil mu kolík do srdce.
A okamžitě byl pryč.
"Počkej!" Zavolala jsem na něj, ale bylo mi jasné, že volám jenom do prázdna.
KDO to skara je?!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 chuckyna chuckyna | Web | 10. září 2009 v 16:24 | Reagovat

JO!! Kdo to sakra je?!
Máš fakt boží nápady.. :) Je to paráda.. Skvělej děj.. :)
Nechtěla bys třeba udělat něco jako galerii k povídce?? :) Tobě se asi hodně líbí příjmení Jackson, že?? :) :D

2 jacketo jacketo | E-mail | Web | 11. září 2009 v 10:27 | Reagovat

oh, díky 8-) no galerie, uvidíme, snad se najde něco, co by pasovalo ;-) tohle jsem rozepsala ještě dřív než One life´s fairy tale a pak jsem na to přes půl roku nesáhla... a nějak jsem zapomněla, že jsem Jorian pojemnovala Jacksonová :-D ale tak co, přiznávám, miluju jméno JACK!!! jmenuje se tak moje oblíbená televizní postava... proto i přezdívka jacketo :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.