3) JÁ to dokážu!!!

7. září 2009 v 21:12 | jacketo |  Goldoq
Zhroutila jsem se na zem. Co jsem taky jiného mohla v tu chvíli udělat, když se mi ten blázen rozsypal přímo pod rukama na prach...
Pane bože! To je snad zlý sen, ze kterého se, doufám, hodně brzo probudím. Protože jestli ne, tak je se mnou asi amen. A to myslím vážně. To, co se teď před chvíli stalo, to byl jen velký přelud, jinak si to neumím vysvětlit. Vždyť to je absurdní. Upíři přece neexistují!!! Ani žádní démoni... Nic z toho, o čem ten magor mluvil.

Prý jestli jsem vyvolená, že mám takovou ránu?! Tak to mě fakt dostalo. Vzpomněla jsem si na jeden, dejme tomu scifi seriál, který se jmenuje Buffy, přemožitelka upírů. Je to o jedné holce, co se dozví, že je vyvolená, aby bojovala s upíry a všemožnými démony. Tak něco asi jako já. Teda podle toho, co mi naznačoval Eric. Ten chlap měl snad pravdu!! Ale potom... Vše, čemu dneska lidé věří, že jsou v bezpečí, nic jim nemůže ublížit, leda tak nějaký maniak je podřezat či postřílet v nákupním středisku, tak to vše je potom jen jeden velký klam, ve kterém žijí. V blažené nevědomosti, co je ve skutečnosti čeká tam venku. Že existují horší věci než dostat nehoráznou pokutu za parkování nebo se nechat ošidit v obchodě a pak si to jít s prodavačkou vyřídit osobně, při nejhorším s pistolí v ruce. Ne, to oni netuší. Nic z toho. Nemají o tom ani potuchy. A až do dneška jsem byla jedna z nich. Teda ne, že bych nevěděla, že svět je zlý, že se může stát cokoliv, ale nenapadlo mě, že bych mohla zjistit, že všechny ty příšery, jichž jsme se báli jako děti, a jimiž nás rodiče strašívali, popřípadě si z nich dělají filmaři prodejní artikl, že to všechno je skutečné. Najednou až moc. Neuvěřitelně.
Ach bože. Ne. Musím se nad tím zamyslet racionálně. To, co jsme dělala až doposud, bylo iracionální. Ne, teď musím přemýšlet logicky...
Jenomže jak, když se mi ten chlap doslova rozpadl pod rukama. A já ho zabila!!! Já!! Probodla jsem ho dřevem. Do srdce. A on zmizel, přesně jak říkal, Do srdce... Upíra zabiješ tím, že mu usekneš hlavu, vystavíš ho dennímu světlu nebo mu vrazíš kus dřeva do srdce. Pak máš od něj pokoj... A to s tím dřevem se mi teď potvrdilo. A navíc, ten jeho obličej. Vypadal úplně jinak, než jak vypadají normální lidé, oči jakoby zkřivené, nevím, jak to vyjádřit. Ale co bylo nejšílenější, byly jeho zuby. Měl špičáky. Jako vlk. A nepochybuju, že by s nimi dovedl hodně bolestivě kousat.
Neee.. On mě chtěl zabít!!! Chtěl mě kousnout. Možná dokonce ze mě udělat dalšího upíra. Pokud jste vysátí až téměř k smrti a napijete se upírovy krve, stane se z vás jeden z nich. No potěš. To by byl teda osud.
Co to říkal Eric? Že goldoq má neskonalou sílu, jíž není rovno. Je fakt, že jsem vždycky byla trochu silnější v rukou i nohou, ale nikdy jsem tomu nedávala nějaký větší význam. Docela jsem sportovala a doma je taky pořád co dělat, takže je jasné, že někde se ta námaha musela projevit. Takže jsem předpokládala, že mi ze vší té práce a pohybu narostly svaly a s nimi i trocha té síly. Ale to, co se stalo, když jsem ho praštila, bylo neuvěřitelné. Odletěl o pár metrů dál...
Asi v tom vážně něco bude. Já snad těm dvěma šílencům v černém ještě začnu věřit. Jenomže ono to všechno dává smysl. Ta síla, s kterou jsem ho naprosto lehce odhodila. Vůbec jsem necítila žádnou námahu, nic. Jako by to bylo naprosto v pořádku. A co je na tom nejdivnější, nebála jsem se. Ne, nevěděla jsem, co bude, jestli mi něco udělá, ale i přesto jsem necítila strach. Jsem vadná.
Já mu to řekla... Já na to přistoupila... V okamžik, kdy umíral, jsem mu řekla, kdo jsem. Ale ne, že jsme Jorian, obyčejná, ale tak trochu jiná studentka. Já mu řekla, že jsem.... goldoq. Přijala jsem to a zabila ho. No, potěš. Pomoz mi pán bůh, jestli existuje. Protože tohle je nad mé síly. Nad mé teda asi ne, to jsem už zjistila, ale rohodně to nebude nic jednoduchého. Jak si to sakra ten Eric s Justinem představovali? Že kývnu hlavou jakože fajn a půjdeme mlátit upíry? Nebo jak? Jediné, co vlastně vím, je, že jsem goldoq. S neobyčejnou sílou a mám bojovat proti zlu, aby přežil tento náš svět tak, jak jej známe. Nebo bude zničen a s ním i vše ostatní, co na nás závisí...
Tak to je opravdu nadliský úkol. Ale co. Zvládla jsme už i šílenější věci. Přece mě nedostane nějaké zlo...
Jsem přece goldoq. JÁ to dokážu!!!

Vlítla jsem k Reillymu, až se po mně obsluha podívala. Přesně, jak jem předpokládala, ti dva tam ještě seděli.
"Tak fajn," sedla jsem si. "Řekněme, že máte právdu. Co mám jako podle vás dělat?"
"Prosím?" nechápali oba.
"Když jsem odsud odcházela, všiml si mě jeden dost podivný týpek. A nevěřili byste, on měl normálně špičáky. A oči tak trochu divně vytažené na čelo. Ale to nebylo to nejzajímavější. Když jsem ho bodla dřevem do srdce, tak se mi pod rukama rozpadl na prach. To je fakt něco."
No, ironičtější už jsem asi nemohla být víc.
"Vy jste potkala jednoho z upírů?" vyvavil na mě Eric oči.
"Jo, představte si, že jo. A naivně si myslel, že jsem vyvolená, když po mé ráně do nosu odletěl o pár metrů dál. Tak jem ho opravila, než dostal dřevo do srce, že jsem goldoq. Pánové, naštvali jste mě. Děláte ze mě něco, co nejsem!"
"To ale neděláme. My jsme vám jenom řekli, co jste. Jako goldoq jste se už narodila. Tu sílu máte odjakživa. Byla tu pořád, jenom ne soustředěna v jenom místě, což se stalo až s vámi. Všechna se vtělila do vás."
"Oh, tak to jse mě fakt uklidnil. Právě jsm zjistila, že existují upíři, Ericu! Jeden z nich mě chtěl zabít, víte?!"
"Ale ubránila jste se," usmál se.
"Jo, doteď nevím, jak se mi to podařilo."
"Jen to musíte přijmout, nic víc."
"Myslím, že tím, jak jsem zabila tu mrtvolu a ještě mu těsně předtím řekla, že jsem goldoq, jsem to přijala více než dost. Nebo ne?"
"Snad ano. Musíte si uvědomit, co to pro vás znamená. Tohle je něco, co nemůžete nikomu říct. Jste v tom sama. Nikdo vám nebude pomáhat. Žádní přátelé, nic takového. Jste to jenom vy a nikdo jiný. Proto musíte být sama. Na tohle ano."
To si ze mě snad dělá znovu legraci?! Sama? Jako už bych tak nebyla dost! Jediné přátelé, co mám, jsou Jeany a Dex, ale ten odjíždí, takže zbývá jenom Jeany. A té to rozhodně říct nemůžu. Je to sice skvělá kamarádka, ale některé věci by asi nepochopila. A děda? Toho by asi ranila mrtvice...
"Nemějte obavu. Není nikdo, kdo by se to mohl dozvědět. Ode mě ne."
"Jste si jistá? Tohle není jen tak. Žádné nikomu to neřeknu a pak se to dozvědí všichni. Lidé by to nepochopili. Mysleli by si, že jste blázen a podle toho by se k vám taky chovali. Tohle si musíte uvědomit."
"Jako k bláznovi se už ke mně chovají teď, takže bez problému. Já to dokážu."
"To jsem rád."
"Takže co bude teď? Nějaká výuka nebo co. Co bude následovat?"
"Musíme vás seznámit se vším, co byste měla vědět. Co můžete potřebovat. Co je důležité, abyste věděla."
"Bože, další škola..."
"Dá se to tak říct."
Tak to je fajn. Já zjistím, že jsem nějaká mocná bytost a budu se učit. No bezva. To je mi teda odměna za ten dnešek. Co takhle kytka jako poděkování, že jsem připravila svět o jednoho pitomého upíra, který už nemůže vraždit? Třeba takovou růži. Smetanovou... Miluju ji.
Jo, to jsem já. Romantická Jorian, vaše goldoq. <![CDATA[//><!]]>
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.