1) Noviny

15. září 2009 v 20:54 | jacketo |  Secret of his birth
Ahooooooj,
jak jsem slíbila, tak jsem udělala a přihazuji první dílek pokračování One life´s fairy tale... snad se bude líbit... :-)




"Dobré ráno, miláčku," políbil mě Rob.
"Dobré ráno," protáhla jsem se slastně v jeho náruči.
"Měla bys vstát, máš přece tu schůzku s šéfredaktorem," připomněl mi Rob.
"Nechce se mi," zaprotestovala jsem. "Ale když to vyjde, bude brzo šéfredaktor ze mě."
"Kdo jiný by to měl dělat?" utahoval si ze mě. "Nikoho lepšího nemají. A když George končí…"
"Doufej, lásko. Na jeho místo se tlačí spousta lidí. Každý by chtěl povýšit."
"Ale nikdo z nich nemá takové kvality jako ty."
"Jen aby."
"Věř mi. Jsi ze všech nejlepší. Vím, kdo jsi. Vzpomínáš? Jsem až moc velký sobec, než abych se tě vzdal. Ty za to stojíš. A přitom jsme spolu už tak dlouho…" zauvažoval.
"Copak?" usmála jsem se. "Chytá tě ponorková nemoc, že už tolik let žiješ s jednou ženou?"
"Blázníš?" chytil se za hlavu. "Ty jsi to nejlepší, co mě mohlo potkat. Dodnes děkuju osudu, že mi tě přivedl do cesty."
"Spíš tvému kafi, ne?" škádlila jsem ho.
"Pravda," uznal. "Nejít tehdy za Jackem na kafe, asi bych tě nikdy nepoznal."
"Třeba ano. Třeba jsme si vážně souzeni."
"Ty o tom pochybuješ?" sevřel mě ve svém pevném objetí.
"Stále je ve mně ta mladá holka, co nevěří, že to s ní myslíš vážně," řekla jsem.
"Ani za ta léta?" nechápal.
"Robe," vydechla jsem. "Jsi nádherný muž, úspěšný herec, skvělý společník, báječný manžel, táta a nepřekonatelný milenec. Ale stále tam někde vzadu v hlavě se ozývá: proč já?"
"Máme celý život na to, abych ti dokázal, že ty jsi ta jediná, kterou chci," umlčel mě svým polibkem.
Kdybych jen tušila, že mi lže…

Když jsem dorazila do redakce, bylo za pět minut devět. Tak akorát připravit se na rozhovor s majitelem novin Costruhmem. Můj současný šéf, šéfredaktor George Fait se chystal odejít do důchodu a tak se brzy jeho post uvolní. A já jsem jedna z mnoha, která by na jeho místo chtěla nastoupit. Dnes mě proto čekal pohovor s majitelem novin, kde dělám již deset let jako stálý zaměstnanec. Je to k nevíře, ale podařilo se mi získat práci u prestižního The London Week. Samozřejmě, že začátky nebyly nejjednodušší, dělala jsem takovou tu podřadnou práci. I když jsem měla nabídky do jiných novin, nikdy to nebyla skutečná novinařina, jakou jsem chtěla dělat. A navíc to vždy mělo co dočinění s tím, že jsem manželkou slavného herce Roberta Jacksona. Tak to tedy ne. Podobné nabídky jsem odmítala ještě jako kamarádka, pak jako přítelkyně a teď jako jeho žena. Chci se prosadit sama za sebe, ne díky slávě svého muže. I to je jedna z věcí, které na mně prý Rob miluje. A já tomu s díky věřím. Proč bych neměla.
Sotva jsem si ze svého stolu vzala podklady, které jsem si připravila ke schůzce, už jsem si to mířila ke Georgeově kanceláři, kde se měla schůzka konat. Přesně v devět jsem zaklepala na dveře do kanceláře.
"Dále," ozvalo se zevnitř.
Vstoupila jsem tedy dovnitř a oba přítomné muže pozdravila.
Majitel mi odpověděl pokynutím hlavy a George odvětil: "Dobré ráno, Danielo."
"Posaďte se," vyzval mě Costruhm.
Posadila jsem se tedy do koženkového křesla naproti Georgeovemu stolu, za nímž si hověl Costruhm.
"Jak jistě víte, sešli jsme se tady, protože jste se přihlásila jako jeden z kandidátů na místo šéfredaktora zahraniční sekce našich novin," začal Costruhm.
"Ano, to je pravda."
"Jak si svou práci jako šéfredaktorky představujete?" zeptal se mě.
Takovou otázku jsem čekala. Je to typická otázka každého majitele nebo člověka, který se stará o pohovory eventuálních nových zaměstnanců.
"Jako práci člověka, který má pod sebou spoustu lidí, kteří jsou na něm závislí, protože věří, že pod jeho vedením budou mít, co dělat. Jako práci, která s sebou nese obrovskou zodpovědnost, nejenom vůči vám, ale také vůči lidem, kteří naše noviny čtou. Je naší povinností, aby zprávy, které jim naservírujeme, byly pokud možno co nejreálnější a hlavně bez jediné možnosti spekulace."
"To jsem rád," měřil si mě Costruhm zkoumavým pohledem. Kdo ví, nad čím teď přemýšlí.
Položil mi společně s Georgem ještě několik otázek, všechny týkající se práce, jak jinak. Když jsem asi po hodině odcházela pryč, byla jsem naprosto vyšťavená, tak jsem se z nich cítila. Ale měla jsem dobrý pocit, že jsem odvedla dobrou práci. Přece jenom jsem v těhle novinách z uchazečů nejdelší dobu, napsala jsem nespočet článků týkajících se jak aktuálního dění ve Velké Británii a zahraničí, tak článků souvislostmi aktualit s minulostí. Sama jsem několikrát odjela do cizích zemí, abych mohla podávat informace přímo z dějiště událostí. A že jich za tu dobu bylo. Nedávala jsem spát ani mnoha politikům. Ať už těm britským nebo jiným. Občas jsem neodolala a napsala pichlavý článek, v němž jsem se strefovala do osobností české politiky. Protože to, co se děje tam, to se jen tak nevidí. Jeden předseda strany si utahuje z druhého, ten mu to vrací s plnou parádou a ještě se směje, jak se mu to povedlo. A jak k tomu mají přijít obyčejní občané? Že si tam jen mastí vlastní kapsy a předhánějí se, kdo toho naslibuje víc, aby se stal novým předsedou vlády. Vážně, je to neuvěřitelné. Ale to bych nebyla já, abych je na to občas neupozornila. A české noviny se toho samozřejmě chytají a překládají mé články do češtiny a s radostí je publikují. Aby ne, to je přece rarita, aby česká občanka, provdaná za Angličana, píšící do anglických novin, kritizovala české politické poměry. Vlastně ne česká občanka, ale rodačka. Sňatkem s Robertem jsem totiž zažádala o udělení britského občanství. A když mi bylo přiklepnuto, ztratila jsem to české. V okamžiku, kdy mi došlo rozhodnutí o udělení britského občanství, jsem to své původní české pozbyla. No co, jsem teď Britka. Ne, kecám, pořád jsem Češka, ale s britskou občankou a pasem. Je to tak. Prakticky jsem zpřetrhala vazby s Čechami. Jedinou vazbou, kterou nikdy nechci ztratit, jsou mí rodiče. Odmítli mou žádost přestěhovat se za námi do Londýna a nadále zůstávají v Praze. Aspoň mám důvod se vracet domů. Špatně řečeno. Ne domů, ale do svého dětství. Domov mám teď totiž tam, kde je Robert a naše děti, Claire a David. Takže třeba neseverním pólu nebo v africké džungli…
Po pohovoru u Costruhma jsem zamířila do své malinké kanceláře, kde jsem zplodila všechny své nejlepší články. I ty horší a také ty, které raději neměly nikdy spatřit světlo tiskařské černě a novinového papíru. Rozhodla jsem se věnovat studiu materiálu, které jsem si nashromáždila k připravovanému článku. Psala jsem takové ty denní zprávy, ale často jsem dostávala na starost různé kauzy, které vyžadovaly důkladnou přípravu, kterou nebylo radno podceňovat. Ta poslední, kterou jsem dostala na starost, se týkala dodávky nerostných surovin z Německa, která podle zvěstí neměla být úplně zcela legální. Vypadalo to, že si dodavatelé mastili kapsu za kvalitní suroviny, zatímco dodali druhořadé zboží. A ještě k tomu neměli potřebná povolení a dokumenty. No fraška, která nestojí sice moc za to, ale někdo se jí věnovat musí. Tak proč ne já.
Odpoledne mi zavolala Lizzy, která přijela s Jessem na návštěvu z Ameriky, zda bych se s ní nechtěla sejít. Souhlasila jsem a navrhla jednu výbornou restauraci. Ve čtyři hodiny jsme se tak sešly v podniku, kam mě občas Rob bere na večeři. Vaří tady výborně, i když se to nemůže rovnat Terřině kuchyni.
Když jsme si dosyta vypovídaly všechny nové zážitky, postěžovaly na naše milované manžílky a tetelily se blahem nad našimi úžasnými dětmi, mimochodem Lizzy s Jessem už mají tři, samé kluky, odvezla jsem Lizzy do domu Petera a Terry a sama zamířila domů za Robem a dětmi. Nečekala jsem, že bych doma potkala Roba. Ten se vracel později než já. Takže jsem měla čas v klidu uvařit večeři a pomoct dětem s úkoly. Je sice pravda, že mnoho z toho, co se tady děti učí, jsem já na základní nebo střední škole vůbec neměla, takže jim mnohdy moc nápomocná nejsem, ale zase jim můžu bohatě pomoct v jiných předmětech. Například zeměpise, literatuře nebo dějepisu. To je moje… Často přistihnu Claire, jak si tajně půjčuje moje historickou faktografii z knihovny, když si myslí, že ji nikdo nevidí. Jedinkrát jsem nedala najevo, že o tom vím. Chce dokázat, že ví, kde má hledat, kde najde, co potřebuje. A to je dobře. Ale budu jí muset říct, že to nemusí dělat tajně. Je to zcela zbytečné, přece se nebudu zlobit.
Robert se vrátil akorát v osm hodin, kdy se David chystal do postele a Claire si chtěla ještě chvíli číst.
"Ahoj, zlato," přivítal mě hned ve dveřích polibkem.
"Ahoj," oplatila jsem mu ho. "Jak ses měl?"
"Strašně. Pořád mě dneska honili po nějakých fotografech a místech, kde prý budou fotky nejlepší a podobně. Už jsem toho měl plné zuby. Řekl jsem jim, že s tím pro dnešek končím. Jinak bych se snad ani nedostal domů. Zítra by to mělo pokračovat. Jestli to bude stejné jako dnes, tak jim normálně zdrhnu, unesu tě z práce a někam spolu vyrazíme, co ty na to?" objal mě, když jsem mu chystala večeři.
"Že je mi tě líto," usmála jsem se.
"A dostanu nějakou odměnu za tento trpký den?" zašeptal mi smyslně do ucha.
"To já nevím, to se ještě uvidí," mrkla jsem na něj a raději odešla do pokoje uložit Davida. Ale věděla jsem, že mou poznámku nenechá jen tak bez povšimnutí…

Dnešní probuzení nebylo tak slastné jako to včerejší. Jednak proto, že jsem musela vstát mnohem dřív a také proto, že Robert už byl dávno někde na focení. Takže jsem se musela z teplé postele vyštrachat vlastními silami. Když jsem chystala snídani, než půjdu probudit děti, vzpomněla jsem si, že Robert určitě nenahlížel do olovní schránky. Oblékal jsem se tedy a vyrazila ven. Abych vysvětlila, pořídili jsme si s Robem menší domek nedaleko mého původního bytu, kde teď už nějaký ten rok bydlí Brad s Kate. Takže jsem musela do poštovní schránky ven před dům k brance. Uvnitř ležela obvyklá pošta, účty a noviny, které nám chodí denně. Paráda, trocha vzpruhy po ránu, zaradovala jsem se.
Ale neradovala jsem se dlouho. Přišel šok. Nečekaný. Uprostřed jedněch novin jsem totiž našla článek s dost výmluvnou fotografií. Fotkou Roberta a nějaké ženy. Prosím, vyfotila se s ním fanynka. Ale tohle nebyla fanynka. A vůbec spolu nevypadali jako hvězda a nadšená obdivovatelka. Tahle žena se k němu měla jako jeho… milenka.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kris Kris | 15. září 2009 v 23:13 | Reagovat

a jéje, už to začíná :-D hlavně pokračuj :-)

2 chuckyna chuckyna | Web | 16. září 2009 v 18:00 | Reagovat

no to snad néé :/ To né. S tím se nesmířim :D Ne ne ne. To nemůžeš :( :D já mu dam milenku!! :D
Je to úžasně napsaný.:) Ale chudák Daniela. :/

3 Kolda Kolda | Web | 16. září 2009 v 19:26 | Reagovat

To ne, Roberte, jestli máš milenku, tak tě roztrhnu!! Jacketo, to přece nemůžeš! Tak je oddělit..hlavně ale piš, prosím, rychle dál!=)

4 jacketo jacketo | E-mail | Web | 16. září 2009 v 20:17 | Reagovat

díky moc :-) no holky, jestliže jste mě neukamenovaly za jedničku, tak za to, co se bude dít teď, už určitě jo... :-D předem se omlouvám  ;-)

5 Kolda Kolda | Web | 17. září 2009 v 20:14 | Reagovat

Hele, teď mě fakt děsíš! U jedničky jsem k tomu neměla daleko..ale jestli takhle vyhrožuješ, asi zavolám sým amfiánským kontaktům =D xD

6 Kris Kris | 17. září 2009 v 21:54 | Reagovat

hele Žanet napřed nám slib, že to na sto procent bude mít dobrej konec!!!!!  :-D   jinak se těším co si vymyslela 8-)

7 chuckyna chuckyna | Web | 18. září 2009 v 16:21 | Reagovat

ach jo, to nepřežiju, jestli to bude ještě horší. !!! .. Rob musí zůstat dokonalej. Na konci se prostě vysvětlí, že to byl omyl nebo mě máš na svědomí !! :D
Kdy plánuješ další?? :)

8 jacketo jacketo | E-mail | Web | 18. září 2009 v 20:38 | Reagovat

páni, vy jste se rozjely, holky  O_O kdyžtak můžete dikutovat o tom, jestli z Roba udělám nevěrníka na http://jacketo.blog.cz/forum/andel-nebo-nevernik/11065/co-myslite#forumForm ;-)
dobrý konec? uvidíme  :-D

9 Pajuška Pajuška | 30. září 2009 v 23:24 | Reagovat

nebojte se slečny, já už si to s ní kdyžtak osobně vyřídím!! 8-) konec bude proste HAPPY!! A už sem řekla!!  :-P  viď Žanet  ;-)  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.