19) Claire

4. srpna 2009 v 14:38 | jacketo |  One life´s fairy tale
Přešly dva týdny a já měla neočekávaný rozhovor v podobě Lizzy a Jesseho. Hlavně teda Lizzy. Teprve teď se dozvěděli, že jsem se viděla s Robem.
"Danielo, to je úžasné! Kdy se vracíš?" vyptávala se mě nadšeně.
"Liz, já se nevracím," zchladila jsem její nadšení.
"Jak to myslíš, že se nevracíš? Mluvili jste spolu, ne? Řekla jsi mu pravdu."
"Neřekla, Lizzy. Nemohla jsem. Teď ještě ne. Navíc, je tu malý problém," odhodlala jsem se jí říct o dítěti.
"Jaký? Co se stalo?"
"Vyspali jsme se spolu," řekla jsem.
"A to má být problém? Chodili jste spolu, to není zločin," smála se mi do telefonu.
"To není ten problém. Tím je to… že jsem těhotná," zašeptala jsem.
"Cože?!" slyšela jsem jen ozvěnu jejího.
"Lizzy, klid. Vím to teprve od narozenin," snažila jsem se ji uklidnit.
"Klid, Danielo? Co blázníš? Bude ze mě teta!!!" radovala se.
"LIZ!" snažila jsem se upoutat její pozornost, zatímco se radovala z nečekané novinky.
"Co je? Ty nemáš radost?" divila se.
"Není to jednoduché, Lizzy. Nezapomeň, že jsem ještě stále nemocná…" upozornila jsem ji.
"Hele, mluvila jsem nedávno s Jacquesem a ten mě ujišťoval, že se uzdravíš. Tak v čem je problém?"
"On to neví, Lizzy," zaúpěla jsem.
"Tak proč mu to neřekneš? Vždyť je to skvělá zpráva. Stejně se k němu chceš vrátit, až se uzdravíš, ne?"
"Chci, ale…"
"Žádné ale, Danielo. Musíš mu to říct. A pokud to neuděláš ty, povím mu to sama. Už se na vás dva nemůžu dívat. Brácha chodí jako tělo bez duše a ty na tom nejsi o moc líp. Máš dva týdny, Danielo. Jestli se o dítěti do té doby nedozví, řeknu mu to, jasné?" rozhodla.
"Lizzy…" snažila jsem se ji zastavit.
"Nechci nic slyšet, Danielo! Prostě to udělej! Miluje tě, bude nadšený. Věř mi!" snažila se mě přesvědčit.
Snažila se, ano, ale já jí přesto věřit nedokázala. Stejně tak jsem nevěděla, jak zareaguje Rob. Co když dítě nechce? Vždyť jsme oba ještě mladí…
Sama za sebe říkám ano, chci jej, ale co on? Nemůžu rozhodovat sama za oba. Je i jeho. Je to jeho táta. Musí o tom vědět. Vím, že má Lizzy pravdu, ale jak mu to mám říct? To mám za ním prostě přijít a jen tak na něj vybafnout: jsem těhotná?! Čekám tvoje dítě? Asi těžko. Bože, pomoz mi. Pavle, nenechej mě v tom!!!


Rozhodla jsem se mu to říct. Musí to vědět. Je to i jeho dítě. Osud si s námi ale zahrál. Dřív než jsem si stačila zamluvit letenku do Londýna, abych mu to řekla, objevil se u mých dveří.
"Danielo!" volal zpoza nich.
Otevřela jsem dokořán a nevěřila vlastním očím.
"Robe? Co tady děláš?" vydechla jsem překvapeně.
"Vím to," prohlásil, sotva vpadl do pokoje.
"Co víš?" zeptala jsem se opatrně.
"Všechno!" zakřičel.
Takhle ho neznám, co se děje?
"Proč jsi mi nic neřekla? Co sis, sakra, myslela? Že bych se na tebe vykašlal nebo co? To mě tak málo znáš???"
"O čem to mluvíš?" nechápala jsem. Ale pomalu mi to docházelo. On ví o mé nemoci…
"O čem? O tom, že jsi mi lhala! Všechno, co jsi od naší dovolené řekla, byla lež!"
"Vše ne, Robe," protestovala jsem.
"A co teda lež nebyla? Zatajila jsi mi, že jsi nemocná, že je ti zle! Předstírala jsi, jak ti není dobře a přitom…." chytal se za hlavu.
"Kdo ti to řekl?" chtěla jsem vědět.
"Není to jedno? Proč, Danielo?" ptal se zoufale.
"Pamatuješ před mými narozeninami? Ten den, jak jsme seděli u vás na zahradě a ty jsi mi vyprávěl o své rodině? Když jsi mluvil o své mámě, pochopila jsem, jak moc ti chybí, kolik tě to poznamenalo, i když to nedáváš najevo. Já… nechtěla jsem, abys to musel zažít znovu. Když jsem se dozvěděla, že mám leukémii, byl to šok. Nikdy by mě nenapadlo, že se něco takového může stát zrovna mně. Transplantace kostní dřeně u mě nepřicházela v úvahu. Tím se mé šance na uzdravení snižovaly. Kdo mohl vědět, jestli to přeziju nebo ne?" brečela jsem. Když už to ví, je jedno, jak se tvářím.
"Když jsme se viděli naposled, řekla jsem ti, že jestli vyhraju, vrátím se. A když ne, už mě nikdy neuvidíš."
"Tak o tomhle jsi mluvila?" kroutil hlavou.
"Zkus mě pochopit, Robe. Kdybych s tebou zůstala a nevydržela to, zničila bych tě…"
"Měl jsem na to právo, nemyslíš?" upíral na mě své smutné oči. Tolik jsem mu ublížila.
"Měl… Měl ses rozhodnout ty sám, ale nedovolila jsem ti to. Znám tě, Robe, vím co by to s tebou udělalo."
"A? Miluju tě! Copak to nechápeš? Jsme s tím, koho milujeme, ať se děje cokoliv. I když třeba ten druhý umírá… "
"Musela jsem, promiň. Nedokázala jsem ti tak ublížit," nemohla jsem zastavit proud slz, které mi tekly po tvářích.
"A myslíš, že tímhle jsi mi neublížila? Danielo, bylo to zbytečné. Jen jsi to udělala horší…"
Zoufale mě políbil a odešel. Prostě se otočil a odešel pryč z mého pokoje. Možná, že i z mého života… Co jsem to udělala???

Nemohla jsem tam zůstat. Utíkala jsem k Jacquesovi, který se stal vlastně mým důvěrníkem. Všechno jsem mu řekla a on souhlasil se mnou. Kdyby byl na mém místě, udělal by totéž. Jen si nebyl jist, jestli tohle rozhodnutí opravdu bolelo méně, než kdybych s ním zůstala…

I přesto, co se stalo ve Frejus, jsem se odhodlala jet do Londýna. Musím mu říct o dítěti. Má na děťátko stejné právo jako já. Děťátko… Chtěla bych, aby to byla holčička. Nevím proč, prostě to vím. Musí to být děvčátko. Ne že bych měla něco proti klukům, ale nějak to cítím. Vím, že to bude holčička. A jestli spolu s Robem opravdu strávíte zbytek života, určitě si pořídíme i další děti a to už třeba budou kluci, co já vím. Vždycky jsem si říkala, že chci dvě děti, holčičku a chlapečka, páreček. A nejlíp na jednou jako dvojčata. Anebo nejdříve kluka a pak holku, aby na ni dohlížel, až by byla starší. Asi něco jako já a Pavel. Ale teď to vypadá, že se moje přání nesplní a první bude holčička. No co, mně to nevadí, hlavně ať je to malé zdravé.
A bude se jmenovat Claire. Po Robově matce. Snad bude souhlasit. A když ne, pojmenuju ji tak i přes jeho protest. Kdo ví, jak se k tomu postaví. Jak se postaví ke mně, až mě znovu uvidí…
I kdyby jej nechtěl, budu to maličké vychovávat sama. Dokážu to. Jen bych nechtěla, aby ho potkal stejný osud jako Jane…

Rezervovala jsem si letenku do Londýna. Podle posledních zpráv by měl být zrovna doma z natáčení nějakého nového filmu.
Když jsem čekala na letišti na odbavení, byla jsem nervózní. Strašně. V jednu chvíli už jsem chtěla být u něj a vše mu říct a v další jsem toužila otočit se na podpatku a vrátit se zpátky do Frejus.
Ale vždy jsem si připomněla, že to udělat nemůžu. Nejsem už sama…

Stála jsem před dveřmi Robova bytu. Napadlo mě, jestli by mi někdy navrhl, abych se k němu nastěhovala, kdybych ho neopustila. Třeba ano. A teď by tenhle byteček patřil i mně. Teda nepatřil, ale bydlela bych v něm. Vracela bych se sem každý den za svou láskou…
Zazvonila jsem a čekala, zda mi přijde otevřít. Nic se ale neozývalo, tak jsem to zkusila znovu. A potom ještě několikrát. Nakonec jsem usoudila, že tu zřejmě není.
Co teď. Nemůžu se vrátit, aniž bych mu řekla o dítěti.
Rozhodla jsem se použít svůj vlastní klíč. Když jsem tady byla naposledy, chtěla jsem mu ho tady nechat, ale nějak jsem to nedokázala. Bylo by to definitivní zpřetrhání pout mezi námi. A to jsem nedokázala udělat…
Odemkla jsem si a vešla dovnitř. S přibývajícím večer tu bylo šero. Rozsvítila jsem a rozhlédla se kolem sebe.
Všechno vypadalo stejně, jak jsem si to pamatovala. Snad až na tu láhev vína na stole. Robert pije?
Teda špatně řečeno. Jistě, že si dá něco, pivo, víno nebo i nějaký drink, ale to málokdy. Sama jsem ho viděla pít alkohol na veřejnosti jen zřídka. Nedával tak novinářům záminky k pitomým článkům a navíc to ani nepotřeboval. Když chtěl, dal si, ale jinak ne. Občas jsme spolu jednu láhev vypili, ale to taky bylo opravdu jen někdy. Proto mě to udivilo. A ještě víc etiketa na láhvi. Tohle je to víno, které jsme pili. Jen my dva. Proč ho tu má? Že by snad někoho měl???
Odpovědí mi byl pohled do kuchyně. Nevěřila jsem svým očím. Na lince stály další dvě láhve od téhož vína. A všechny, včetně té na stole, byly prázdné.
Co to má znamenat?
Na stole jsem uviděla rozložené noviny. Když jsem se nad ně naklonila, strnula jsem. Byly otevřené na stránce se šokujícím článkem. Aspoň pro mě. Robert, jak vychází z nějaké budovy, neoholený, neučesaný, nedbale oblečený, ale hlavně naprosto namol. Nemohla jsem tomu uvěřit. Cože? To není možné!
Myslela jsem, že na něj počkám, ale to jsem se přepočítala. Nedorazil vůbec. Rozhodla jsem se tedy vrátit zpátky do Frejus. Chtěla jsem ale, aby věděl o dítěti. Pro případ, že bych ho nezastihla, jsem měla nachystaný dopis. A taky svůj deník. Psala jsem do něj, od té doby, co jsem ho od Roba dostala. Dopis jsem založila na stránce s datem dne, kdy jsem se dozvěděla, že mám rakovinu. A záložku jsem nechala na dni, kdy mi Jacques oznámil, že jsem těhotná. V dopise jsem mu vše vysvětlovala a žádala ho, jestli může, o odpuštění. A taky, aby si přečetl mé zápisky, snad díky tomu pochopí, proč jsem to vše udělala. Miluju ho, jen na něm záleží, zda budeme ještě někdy spolu…

Přes noc jsem se vrátila do Frejus. Jacques už na mě čekal na letišti.
"Tak co, holčičko?" ptal se.
"Nebyl doma, nemluvila jsem s ním."
"Ale…"
"Nechala jsem mu tam dopis," oznámila jsem mu. "Teď už jen záleží na něm, jestli mě bude ještě chtít. Jestli nás bude chtít…"
"Bude, Danielo, věř mi," objal mě.
"Snad máš pravdu."

Druhý den jsem byla na trní. Už dostal můj dopis a deník? Četl si to nebo to vyhodil? Odpustí mi nebo ne? Bude mě ještě chtít?
Taky se vyřešila záhada, jak se dozvěděl o mé nemoci. Volala mi totiž Lizzy a hned na úvod se mi omlouvala, že si nedala pozor a Rob slyšel její telefonát se mnou. Sice mu nechtěla nic říct, ale nakonec to z ní dostal. Jen o děťátku mu neřekla.
"To je v pořádku, Liz, mluvila jsem s ním."
"Vážně?"
"Ano."
"A? Co říkal?"
"Křičel, Lizzy. Nikdy jsem ho tak nezažila. Viděla jsem ho už naštvaného, ale ne takhle," připustila jsem.
"Promiň, to jsem nechtěla," omlouvala se mi.
"Nemáš se za co omlouvat, Lizzy. Stejně by na to přišel, dříve nebo později."
"Ale mohla jsi na to být připravená. Takhle jsi nevěděla, co se děje," trvala na svém.
"To sice ano, ale je to tak lepší. Mám to za sebou," uznala jsem. "Teď už jenom zbývá, abych se dozvěděla jeho verdikt ohledně miminka."
"Bude jen ten nejlepší, to vím jistě. Miluje tě a udělal by pro tebe cokoliv," uklidňovala mě Lizzy.
"Lizzy, ať je to pravda! Já už takhle dál nemůžu. Buď budu bez něj anebo s ním. Mezitím nic není a přesto se v tom plácáme…"
"Určitě se to brzo vyřeší," snažila se mě znovu uklidnit. V jednu chvíli už nevěděla co říct, a tak mi raději dala k telefonu Jesseho. Ani tomu se nepovedlo mě nějak zvlášť utěšit.

Uběhly další dva dny a já byla téměř na pokraji zhroucení. Je to jisté. Nechce mě ani naše dítě. A podle toho se budu muset zařídit…
Nikdy jsme se o dětech nebavili, ani nevím, jestli vůbec nějaké chce… Ale doufala jsem, že ano. Jeho odpověď ale mluví za vše. Je konec. Úplný, naprostý. A můžu za to já, to já jsem to zavinila. Kdybych mu řekla pravdu, bylo by to jiné? Já nevím. Udělala jsem to, co jsem považovala v dané situaci za správné, ale teď nevím. Co když jsem to rozhodnutí měla opravdu nechat na něm? Třeba by to dopadlo jinak…
Ale co, nebudu brečet nad rozlitým mlékem. Ani nemůžu, musím být silná, abych byla schopná se starat o malé. Potřebuje mě. To, že je jeho máma na dně, nesmí nikdy poznat. Ani teď, ani nikdy v budoucnu…

Vyšla jsem si večer na procházku. Ani jsem nepřemýšlela nad tím, kam jdu, když jsem se ocitla na pláži o domku Robovy rodiny. Jak symbolické. Nedokážu ho vymazat z hlavy, dostat ze srdce, jak mám bez něj strávit zbytek života???
Posadila jsem se na pláž a poslouchala šumění mořského příboje. Jak je tu krásně… A já jsem tu sama, bez něj. Už navždy…
"Hej, slečinko, co tak sama?" ozvalo se za mnou.
Otočila jsem se a uviděla nějakého muže vrávorat po cestičce, na němž už zdálky bylo vidět, že je opilý.
"Nejsem sama," řekla jsem. Musím mu lhát. U opilce nikdy nevíte, co udělá. Ať si myslí, že jsem tu s někým.
"Jo? A že nikoho nevidím?" smál se a přibližoval ke mně.
"To, že ho nevidíte, neznamená, že tu není."
"Beztak si vymýšlíš," odtušil chlap.
"Když myslíte," nechala jsem ho přitom, zvedla se z písku a chtěla jít pryč. Měla jsem z něj strach. Kdyby se něco stalo mně, budiž, ale děťátku? To nikdy, to nepřipustím!
"Kampak si myslíš, že jdeš, děvenko?" chytil mě za ruku a přitáhl k sobě. Ucítila jsem jeho odporně páchnoucí dech, až se mi z něho zvedl žaludek.
"Do toho vám nic není," snažila jsem se mu vyprostit. Zhluboka jsem dýchala, abych nemusela zvracet. Jenomže jeho obličej byl u toho mého tak blízko, že nadýchat se trochu čerstvého vzduchu bylo zhola nemožné. Otočila jsem se od něj obličejem pryč a zaklonila se v pase. Pak už to můj žaludek nevydržel. Chlápek se lekl, ale místo, aby mě pustil, mě chytil ještě pevněji, až jsem si myslela, že mi zlomí ruku.
"Tak takhle se chováš?" zavrčel mi do ucha.
"Pusťte mě," bránila jsem se mu.
"Tak to ne, prvně si spolu užijem," zasmál se svým opileckým smíchem.
"Prosím, to bolí," žadonila jsem. Ale marně. Byl odhodlaný dosáhnout svého.
Začal mě líbat, ale tím to jenom zhoršil. Znovu se mi obrátil žaludek a měla jsem co dělat, abych jeho zbývající obsah udržela na místě. Když viděl, že tak ničeho nedosáhne, držel mě pevně jednou rukou, zatímco druhou mi jezdil ve výstřihu. To mu ale nestačilo. Vyhrnul mi sukni a začal se dobývat do kalhotek.
"Ne!" vykřikla jsem. "Prosím!"
"Neboj, bude se ti to líbit," huhňal a nepřestával mě ošahávat.
"Prosím…"
Povalil mě na zem a chtěl mi strhnout šaty. Když jsem mu v tom bránila, dal mi facku, až se mi zatmělo před očima.
Bože, prosím, ať se nic nestane děťátku, prosím… Bylo to mé jediné přání. Se mnou ať si dělá, co chce, ale ať neublíží dítěti…
"Pustíš ji?!" uslyšela jsem andělský hlas. To není možné…
"Dej si vodchod, mlade," odbyl ho opilec a dál se "věnoval" mně.
"Řekl jsem, ať ji pustíšj!" uslyšela jsem ho znovu.
Než stihl chlap zareagovat, byl pryč a letěl dva metry ode mě.
"Danielo," zašeptal Rob.
"Robe…"
"Hej, mladej, co si o sobě myslíš?" zvedal se chlápek na nohy.
"Ještě jednou se jí jenom dotkneš a vlastnoručně ti zpřerážím kosti v těle," řekl Rob s naprosto vážnou tváří. Nikdy jsem ho takhle rozzuřeného neviděla. Ani tehdy, když zjistil pravdu o mé nemoci. Tehdy byl rozčilený zoufalstvím, ale teď… strachem. Nebo se mi to jen zdá? Já nevím, co si o tom mám už myslet. Je tady, protože mě miluje, chce mě zpátky? Mě i naše dítě? Nebo proč se vrátil??? Moje mysl mě zradila a já upadla do bezvědomí…

Probudila jsem se v měkké posteli. Rozhlédla jsem se a uviděla, že jsem v Robertově pokoji v jejich domku.
Vstala jsem a oblékla si oblečení, které leželo přehozené přes židli.
Otevřela jsem dveře a vykoukla do chodby. Nikde nikdo. Kde je?
Sešla jsem po schodech dolů a koukla se do kuchyně. Bylo mi to jasné, protože se odtamtud linula nějaká vůně.
"Dobré ráno," ozvala jsem se.
"Danielo," otočil se ke mně Rob. "Jak ses vyspala? Jsi v pořádku?"
"Naprosto, až na pár modřin," usmála jsem se.
"Myslel jsem, že ho v tu chvíli zabiju," povzdechl si a objal mě. Neprotestovala jsem. Chtěla jsem to. V skrytu duše jsem doufala, že je to tak, jak to má být. Že už spolu zůstaneme. Prosím…
"Já zase myslela, že se mi zdáš," pousmála jsem se.
"To nikdy," zašeptal. "Když jsem našel ten tvůj dopis a deník, nechápal jsem, co to tam dělá. Pak mi to došlo. Byla jsi tam. Přečetl jsem to, celé…"
"A?" téměř jsem nedýchala, jak jsem byla napnutá, co řekně.
"Byl jsem hlupák. A pořádný. Promiň, že jsem na tebe minule křičel, ale ty jsi mě tak naštvala, že jsi mě odstavila od svých problémů…" odpověděl.
"Musela jsem, četl jsi to. Nechtěla jsem, aby musel zažívat znovu to, co jsi prožil se svou mámou."
"Já vím a chápu tě. A obdivuju tě. Já bych to nedokázal, vzdát se tě," přitiskl mě k sobě.
"Nebylo to jednoduché, ale musela jsem," řekla jsem spíše jeho hrudi než jemu.
"Teď už tě ale nenechám odejít. Znovu ne," přitiskl mě ještě blíž. Málem jsem nemohla dýchat.
"Miluju tě," pošeptala jsem.
"Já tebe taky," zvedl mi bradu a políbil mě. Po dlouhé době to byl polibek, jak jsem ho znala. Plný lásky…
"Je to pravda?" zeptal se, když se ode mě odtrhl. "Opravdu jsi těhotná?"
Mlčky jsem přikývla. Najednou jsem ztratila pevnou půdu pod nohama a ocitla se ve vzduchu. Rob se se mnou zatočil a já nemohla sledovat nic, než jeho nadšený výraz. Nadšený!!!
"Já budu táta!!!" křičel.
"Ano, budeš," smála jsem se.
"Děkuju ti, Danielo. To je nekrásnější dárek, co jsem kdy dostal," políbil mě.
Vzpomněla jsem si na své jednadvacáté narozeniny a dort se svíčkami. Tehdy jsem si přála, abych o ten pocit, co jsem v tu chvíli zažívala, nikdy nepřišla.
A teď jsem si jistá, že to tak bude.
Mám jeho rodinu jako svou, o jeho lásku jsem nepřišla a navíc dostala jako přídavkem ještě miminko. Nemohla bych být šťastnější.
Pane bože, děkuji.
A Pavle, díky, za všechno, bráško…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 sara sara | 10. srpna 2009 v 22:07 | Reagovat

krása a to už je konec?

2 jacketo jacketo | E-mail | Web | 10. srpna 2009 v 22:42 | Reagovat

[1]:nene, ještě asi dvě kapitolky, uvidím, jak mi to sem vleze. další bude nejdříve ve středu snad... budu se snažit. moc děkuju :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.