17) Snad mi jednou odpustí

24. července 2009 v 15:08 | jacketo |  One life´s fairy tale
O osm měsíců později

Strávila jsem léto ve Frejus. Nastoupila jsem na kliniku doktora Russoa a začala se léčit. Nebylo to jednoduché. Po první chemoterapii mi bylo nesmírně zle, myslela jsem, že to nevydržím. Ale vydržela. Zvládla jsem to. Během té doby, co jsem tady, jsem jich podstoupila ještě několik a vždy jsem si myslela, že je to můj konec. Naštěstí mi pomáhal doktor Russo, vlastně Jacques. Docela jsme se sblížili. Zcela chápal můj postoj vůči Robertovi, i proč jsem se s ním rozešla. Sám mi vyprávěl, jak to bylo s jeho matkou Claire. A jak těžce to Rob nesl. Věděla jsem, že jsem se rozhodla správně. Nebylo to sice lehké, ale muselo to být. Taky mi vyprávěl o svém vlastním životě. Proč Jack žije v Anglii, zatímco on je tady ve Francii. Manželka ho podváděla a nakonec i s malým Jacquesem opustila. Ten si teď říká Jack, ale jméno má po něm. To jsem nevěděla, Rob se nikdy nezmínil.
Když jsem na to byla zdravotně docela dobře, rozhodla jsem se opustit kliniku a pronajmout si malý pokojík v nějakém penzionu. Nechtěla jsem zůstávat mezi nemocnými déle, než bylo bezprostředně nutné. Jacques mi dohodil ubytování u svého známého a ani to nebylo nijak drahé. I přesto jsem si ale potřebovala vydělat nějaké peníze. To, co jsem dostávala za články, které jsem posílala do Londýna, mi trn z paty nevytrhlo a mé vlastní úspory se začínaly povážlivě tenčit. Zjistila jsem, že je zde malé nakladatelství, které vydává místní noviny. Navštívila jsem jejich šéfredaktora a měla jsem štěstí. Byl to jeden z lidí, se kterými jsme se seznámila na silvestrovské zábavě. Dohodli jsme se spolu na práci, jež mi bude vyhovovat. Tak jsem tedy začala psát pro místní plátek. Nebylo to sice nijak horentně placené, ale mně se hodil každý peníz.


Nedokázala jsem přestat vychutnávat si krásy Frejus a jeho okolí. Zbožňovala to tady. Naprosto mě to uchvátilo. Nevelké městečko s příjemnými obyvateli, kteří vás vezmou mezi sebe. Po čase jsem si tady připadala, jako bych tu byla odjakživa. Někteří si mě dokonce pamatovali z oné silvestrovské zábavy, kterou jsme tady onehdy navštívili s Robem. Stejně jako šéfredaktor místních novin.
Všichni byli zvědaví, proč jsem tu sama. Řekla jsem jim pravdu. Tedy to, že jsme se rozešli. Nic víc, nic míň. Někteří z mládenců, se kterými jsem na Silvestra tančila, to vzali jako šanci mě získat, když jsem volná. Dokonce se předháněli, kdo z nich toho pro mě víc udělá. Všem jsem narovinu řekla, že žádný vztah nechci, pouze přátelství. Pochopili a já tak získala velice cenné přátele, kteří mi už mnoho pomohli.

V listopadu přijeli Brad s Kate na návštěvu. Byli tu za mnou již několikrát. Tentokrát se stavili, aby mě pozvali na společné svátky. Souhlasila jsem. Věděla jsem totiž, že Rob a jeho rodina je budou určitě trávit tady. A já je nechtěla protkat. Tedy chtěla, strašně se mi po nich stýská, ale těžko bych jim vysvětlila, co tady dělám. A Roba ani potkat nemůžu. Jak moc mi chybí! Sledovala jsem každé noviny, kde se o něm cokoli psalo. Dosud je volný, nikoho si nenašel. Victorie to na něj sice zkoušela, ale odmítl ji. Prý je srdcem stále zadaný… Ach bože, miluju ho.
Navíc složil píseň, která naprosto kraluje hitparádám všech radiostanic. Guardian angel, strážný anděl. A o čem, že to zpívá? O ženě, kterou potkal a jež změnila jeho život od základů. O té, kterou miloval, miluje a milovat vždycky bude, přestože ho opustila. On ale doufá, že se vrátí, že jednou budou zase spolu. On a jeho anděl strážný.
Nejsem hloupá. Vím, o kom to je. Věř, Robe, že se jednou vrátím. Vyhraju a budu o tebe bojovat…
"Dani?" upozornil na sebe Brad, když jsme takhle jednou seděli na pláži nedaleko domku Robovy rodiny.
"Ehm, cože?"
"Byla jsi zamyšlena," řekl.

"Promiň," omlouvala jsem se.
"Na co jsi myslela?" ptal se.
"Že mě pronásleduje," povzdechla jsem si. "Složí píseň, která vévodí hitparádám, a já ji slýchám odevšad. Nedovedu se jí zbavit. Navíc je tak chytlavá. Dostane tě a už nepustí. Nedovolí mi, abych na něj jen na chvíli zapomněla."
"Hledá tě," poznamenal Brad.
"Jak to myslíš?" nechápala jsem.
"Často u nás doma zvonil a chtěl s tebou mluvit. Nevzdal to. Až mi jednou ruply nervy a řekl jsem mu, že jsi pryč."
"A?"
"Samozřejmě chtěl vědět, kde pryč."
"Co jsi mu řekl?" téměř jsem nedýchala.
"Že jsi prostě odjela. A nevím, kdy se vrátíš," přiznal.
"To je pravda," souhlasila jsem.
"Víš, on to pochopil trochu jinak," zakoulel Brad očima.
"Jak jinak?!"
"Myslel, že jsi se vrátila domů," vysvětlil.
"Domů? Doma jsem přece v Londýně, jak to myslíš?" nedocházelo mi, co měl na mysli.
"Myslel domů do Čech."
Nevěřícně jsem na něj zírala. On si myslel, že jsem se vrátila do Čech? Ale proč? Vždyť ví, kde jsem doma. U něj!
"To není to nejhorší," prohlásil Brad. "On tam za tebou totiž odjel."
Vykulila jsem oči. Cože?! Jel do Čech?!
"Mluvil s tvými rodiči," pokračoval. "Když zjistil, že tam nejsi, vrátil se."
"On mluvil s mými rodiči?" vydechla jsem ohromeně.
"Ano," přikývl. "A mám dvě novinky. Jednou je, že ví o neexistenci jejich rozvodu. Už ví, že jsi mu lhala. A druhou je…, že jim prý pěkně vynadal."
"Co prosím?" nechápala jsem. Myslela jsem, že špatně slyším.
"Slyšíš. Řekl jim, co si o nich myslí. Jak se mohli tak krutě zachovat k tobě a Pavlovi. Prostě jim to vše vyčetl. Aspoň tak mi to řekl."
"To není možné," kroutila sjem nevěřícně hlavou.
"Je, on to vážně udělala, Dani. A řekl bych, že je to dobře."
"Proč?"
"Copak ty je nechceš ještě vidět? Usmířit se s nimi?" ptal se mě Brad.
"Samozřejmě, že ano. Ale tímhle tomu moc nepomohl."
"Myslíš? Možná, že jim konečně dojde, jak se k vám hnusně zachovali. Podle mě udělal správně."
"Brade, ty je neznáš," upozornila jsem ho.
"Ne, neznám," souhlasil. "Ale udělal jsem si obrázek."
"Co bylo dál?" přešla jsem zpátky k Robovi.
"Bušil mi na dveře, kam že jsi to odjela," usmál se.
"Neřekl jsi mu nic, doufám?"
"Ne. Ale myslím, že už leccos tuší. Ví, že jsi mu lhala o rodičích a taky, že jeho údajná nevěra není pravým důvodem vašeho rozchodu," poznamenal.
"Čekala jsem, že na to přijde," usmála jsem se. "Takže on odjel z natáčení, aby mě mohl hledat uprostřed Evropy…"
"Miluje tě, to nezapomeň."
"To nejde, Brade," vzdychla jsem.
"Kate pro tebe něco má. Poslední dobou se Rob objevuje ve společnosti s jednou ženou. Nikod ale neví, kdo to je."
Pocítila jsem ostré bodnutí v hrudi. Tak on už někoho má? Snad je šťastný…
"Máte nějaký článek?" chtěla jsem vědět.
"Kate to někde má," řekl Brad.
"Fajn," kývla jsem a postavila se. Slunce už téměř zapadalo, měli bychom se vrátit.
"Děkuju, Brade. Za všechno."
"Danielo, slíbil jsem Pavlovi, že se o tebe postarám. A taky, jsi jako moje mladší sestra," objal mě.
"Díky, brácho."

V penzionu bylo živo. Mnoho lidí tu trávilo dovolenou, kterou si nestihli užít přes léto. Chápala jsem je, ale sama se nepředstavitelně těšila zpátky do Londýna. Na stromečky, výzdobu obchodů, sníh…
"Danielo, Brade, kde jste?" vítala nás Kate.
"Promiň, trochu jsme se zdrželi," líbl ji Brad na přivítanou.
"Málem jsem chtěla vyhlásit pátrání," smála se.
"Prý pro mě máš nějaký článek," vzpomněla jsem si. Ne tak úplně, chtěla jsem vědět, kdo zaujal mé místo. Jestli si ho dotyčná vůbec zaslouží.
"Původně jsem myslela, že ti o tom ani říkat nebudeme, ale stejně by ses to dozvěděla. Ukážu ti to po večeři, ano?"
"Dobře," souhlasila jsem.
Tolik smíchu jsem už dlouho nezažila. Bavili jsme se, jako by se nic nestalo. Navíc za mnou přišli na návštěvu přátelé, takže z nás brzo byla veselá kopa.
Po večeři se čas na článek nenašel, takže jsem ho viděla až při snídani.
"Nikdo neví, co je ta holka zač," řekla Kate, když mi podávala novinový výstřižek.
Sotva jsem pohlédla na fotku, rozesmála jsem se.
Ona, Brad i Kate, na mě nechápavě hleděli.
"Nechápu, že nikdo nezjistil, kdo to je," řekla jsem úlevně mezi otřesy smíchu. Z prsou mi spadl obrovský balvan. Tak tahle ženská si ho rozhodně zaslouží. Akorát, že s ním nikdy nic mít nebude. Naštěstí pro mě…
"Ty ji snad znáš?" ptal se Brad.
"A dobře," odpověděla jsem.
"Tak kdo to teda je?" chtěli oba vědět.
"Rachel Jacksonová, jeho sestra," prozradila jsem.
"Jeho sestra?" zírali na mě zmateně.
"Ano. Má dvě sestry, Lizzy a Rachel. A tohle," ukázala jsem na ženu na fotce. "Je rozhodně Rachel. Tím jsem si jistá."
"Ale to by museli vědět. Někdo by to určitě prozradil."
"Rob si své soukromí chrání. Navíc se Rachel neangažuje v šoubyznysu¸není tak profláknutá," vysvětlila jsem.
"A zřejmě má charakterní přátele," usoudil Brad.
"To zřejmě ano, ale myslím, že to stejně někdo brzo zjistí."
"V podstatě na ně dělá habaďůru," usmívala se Kate.
"Ano, má tak pokoj od dotěrných žen. A pokud jde o jeho soukromí, zjistíš toho velice málo. On prozradí jen to nejnutnější a zbytek závisí na jeho rodině a charakteru jeho momentální partnerky," odtušila jsem.
"Je neuvěřitelné, že se mu to tak daří," divil se Brad.
"Když chceš, dokážeš všechno," usmála jsem se.

Pár dní před Štědrým dnem, tím pro mě klasickým českým, jsem odletěla do Londýna. Chtěla jsem mít jistotu, že se určitě nepotkám s Jacksonovými.
Na letišti už na mě čekali Kate s Bradem. Bylo to, jako bych se vrátila domů. Procházela jsem známými uličkami a místy a cítila podivnou nostalgii.
Jednou večer jsem si zašla na Tower Bridge. Měli jsme tam s Robem jedno místo, kde jsme se scházeli. Když jsem tam přišla, uviděla jsem u zábradlí někoho stát. V nastalém šeru jsem dotyčné osobě neviděla do obličeje, a tak jsem se opřela o kousek dál. Chvíli jsem tak stála a vychutnávala si vzpomínky, které mi prolétávaly hlavou, když ticho proťal známý hlas.
"Danielo?!"
Prudce jsem se otočila a hleděla přímo do tváře Roba.
Ach bože, to ne! Musím pryč. Okamžitě!
"Dani?" zeptal se znovu.
"Odpusť," zašeptala jsem. Nemohl mě slyšet… Ale zřejmě slyšel, protože se mu oči rozšířily úžasem.
Začala jsem od něj couvat. On však kráčel stále blíž. Zrychlila jsem, ale pozpátku utíkat neumím. Otočila jsem se k němu zády a rozběhla se pryč.
Slyšela jsem ho za sebou, jak na mě volá a nakonec za mnou i běží. Copak to nevzdá?!
Kousek ode mě se rozblikala tabule s ukazatelem metra. Ano, to je moje spása. Zabočila jsem a už sbíhala schody do podzemí. Zkusmo jsem se otočila a málem jsem spadla. Rob běžel stále za mnou. To snad ne!!!
Zrovna přijížděla jedna souprava metra a já rychle naskočila dovnitř a modlila se, aby to Rob nestihl.
Prosím, pane bože, prosím!!!
Dveře se zavřely Robovi přímo před nosem. Snažil se je ještě násilím otevřít, ale to už se metro začínalo rozjíždět. Viděla jsem jen jeho zoufalý obličej. A taky houf děvčat s papíry, co k němu mířil.
Měla jsem štěstí. Nevím, co bych udělala, kdyby to stihl…
Vystoupila jsem hned na další zastávce a zamířila domů. Problém byl v tom, že jsem se ale automaticky vydala k Trafalgarskému náměstí, kde bydlel Rob. Když jsem si to uvědomila, povzdechla jsem si a šla už správnou cestou. K Bradovi.
Tam už na mě všichni čekali. Nechápali, kde jsem byla tak dlouho. Nad mým setkáním s Robem jen nevěřícně kroutili hlavami.
"Zajímalo by mě, co tam dělal," řekla jsem.
"Třeba totéž, co ty," nadhodila Kate.
"Vzpomínala jsem, bylo to naše místo."
"Zřejmě to tak taky vidí," usmál se Brad. "Hodně pro něj znamenáš. Nevyškrtnul tě jen tak…"

Dvacátý čtvrtý prosinec jsme strávili doma. Chystali jsme stromeček, ozdoby a dělali slavnostní večeři.
Když jsem tady trávila Vánoce poprvé, nějak jsem je minula. Loňské jsme strávila ve Frejus, ale letos jsem si to chtěla užít. Navrhla jsem tradiční českou štědrovečerní večeři, čili rybí polévku, smaženého kapra a bramborový salát. Všichni souhlasili, a tak jsem celé dopoledne chystala s Kateinou pomocí jídlo. Brad nám chtěl s Mikem pomoct, ale raději jsme je vyhnaly. Ještě by to dopadlo jako minule, když se Brad pokoušel vařit. Anebo by si něco ufikli, jen to ne.
Kapra jsem koupila sice už zabitého a dokonce i staženého, ale ochotného pana prodavače jsem poprosila, zda bych si mohla vzít pár jeho šupinek. Je to u nás tradice. Když si ji dám do peněženky, budu tam mít po celý příští rok dostatek peněz. To by se hodilo…
Přesně v sedm jsme zasedli slavnostně oblečeni ke stolu. Nejdříve se podávala rybí polévka. Nachystala jsem ji ve dvou variantách, jako klasický vývar, a zasmažovanou, takže si každý mohl dát, co mu vyhovovalo. Potom jsme se naládovali bramborovým salátem a řízky z kapra. Kluci naše společné umění ocenili na výbornou, všem jim chutnalo. To bylo dobře.
Jelikož Angláni jsou jako Američani, dárky se rozdávají až ráno, strávili jsme zbytek večer příjemným povídáním.
Ráno jsme se všichni sešli v kuchyni, kde jsme měli stromeček. Chovali jsme se jako malé děti, když jsme se přetahovali o to, kdo bude rozbalovat jako první.

Silvestra jsme strávili v jednom malém baru. Bylo to parádní. Opět jsem se po dlouhé době bavila. A na chvíli i zapomněla na Roba. Což se mi nestává často.
Bohužel jsem se hned den po Novém roce vracela do Frejus. Další den jsem měla nějaká vyšetření, tak jsem chtěla být odpočinutá.
Kate s Bradem mě opět vyprovodili na letiště a domluvili jsme se, že zase brzo za mnou přijedou.
Let mi utíkal docela rychle a než jsem se nadála, mířila jsem k Frejus.
S úlevou jsem padla ve svém pokoji na postel. Byl podvečer a venku bylo nádherně. Jaký rozdíl oproti zasněžené Anglii…
Rozhodla jsem se vyjít si na malou procházku. Měla jsem už svou vytyčenou trasu, která vedla kolem domku Jacksonových.
Když jsem byla již kus za jejich domem, spatřila jsem na cestičce v dáli dvojici. Nemohla jsem je ze začátku identifikovat, ale pak jsem je poznala. Lizzy a Jesse. Co tady dělají? Mají být už dávno pryč!!!
"Danielo?" vydechla překvapeně Lizzy. A na to se mi vrhla kolem krku.
"To je úžasné, co tady…" zarazila se a zkoumavě se na mě podívala. "Tak pro to jsi ho opustila? Protože jsi nemocná?"
"Lizzy, Jesse, já…" nemohla jsem ze sebe nic dostat.
"Proč jsi mu to udělala? Copak myslíš, že by tě opustil?" kroutila Lizzy hlavou.
"Právě, že ne. Proto jsem musela já jeho."
"To nechápu," řekl Jesse.
"Kvůli vaši mámě, Lizzy. Nechci, aby to prožil znovu," sedla jsem si na lavičku.
"Ach, Danielo," objala mě. "Je mi to líto."
"Nechtěla jsem zůstávat v Londýně. Navíc jsem při naší dovolené poznala doktora Russoa. Když jsem pak zjistila, že mám leukémii, rozhodla jsem se léčit tady. Daleko od všeho…"
"Jak jsi na tom?" zeptal se Jesse zúčastněně.
"Zatím to vypadá nadějně. Léčba zabírá, ale může se to taky změnit."
"Musíš mu to říct," naléhala Lizzy.
"To nejde. Ne dřív, než budu zdravá," odporovala jsem jí.
"Dozví se to," řekla.
"Ale ne od vás. Slibte mi to, prosím!" žádala jsem je.
"Dani, je to můj bratr."
"Liz, prosím. Udělej to pro něj. Kdybychom byli spolu a já prohrála, co by to s ním udělalo? Zničilo by ho to."
"Dobře, ale nebude to lehké," slíbili mi.
"Já vím. Každý den toužím se za ním rozběhnout. Ale vím, že takhle je to správně. Snad mi jednou odpustí."
"Doufám, že teď už s námi styky nepřerušíš. Aspoň s námi dvěma?" zadoufala Lizzy.
"Neboj, nemůžu bez vás být. Ani nevíš, jak je to těžké…"
"Dani, ať se děje cokoliv, vždycky budeme tvoje rodina," řekl Jesse.
"Díky, Jesse," objala jsem ho.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.