9) Oslava

29. května 2009 v 15:05 | jacketo |  One life´s fairy tale
Celý následující den jsem byla jak na trní. Co na mě zase Rob chystá? Na co mám být nachystaná? Co to bude?
Člověk by se z toho jednou zbláznil. Ne že by mi něco tajil, to ne. To by asi znovu neriskoval. Víš, že bych mu už nevěřila. Ale občas má pro mě prostě nějaká překvapení asi jako večeře u jeho rodičů. Nebo včerejší zoologická. To mě vážně dostal. Nevím, co mám od něj čekat. Co si nachystal tentokrát? Mám se bát nebo těšit?
Těšit! To je jasné. Jen jsem z toho strašně nervózní. Navíc, vážně nechápu, že dovede tak čekat. Na mě. Se vším. Úplně se vším. A já bych see přitom ani nebránila. To, co se nepovedlo jiný za pár měsíců, se jemu podařilo za několik týdnů. I když je pravda, že ho znám už půl roku, a až na ten kiks s jeho hraním, je ke mně naprosto upřímný. Naprosto. A to se od těch před ním říct nedá. Ve skutečnosti nestáli o mně. Šlo jim o jedno, dostat mě do postele. Ano, je to tak. Ale já takhle jednoduše nemůžu. Prostě ne. Tělesná rozkoš je pro mě vyjádřením lásky. Té upřímné. Musím mu věřit, vážit si ho, milovat ho. A to všechno u Roba mám. Miluju ho víc, než si dovedu představit. Než by mě kdy napadlo, že je to možné. A chci ho, se vším všudy. A vím, že Robert je na tom podobně. A přesto pořád čeká, netlačí na mě. Už brzy, lásko...

Škola dnes proběhla v pořádku, zase na mě zíraly. Aby ne, když nás někdo včera v ZOO vyfotil a fotka se opět objevila v bulváru. Klasika. To už si nemohli zvyknout, že s ním chodím? No a co, že je to herec a ne zrovna neznámý? Je to taky jenom člověk, tak snad může mít nárok na nějaké to soukromí, no ne? Ale je fakt, že t, co vždycky nejvíc chcete, nemáte. Na druhou stranu je Robert naprosto normální chlap. Nekouří, nefetuje, alkoholu moc neholduje. Jasně, sem tam si něco dá, ale nijak zvlášť moc. No a na bulvár kašle. Žádné přehnané rozhovory o soukromí. Čistě o práci. Jistě, když se ho někdo na něco soukromého zeptá, odpoví,a le tak, aby to nikomu nevadilo. Žádné podrobnosti. A když to novináři přeženou, odpovědí je ticho. Kdo se moc ptá, málo se dozví v jeho případě. A v mém. O mně vědí lidé tak akorát to, jak se jmenuju, co studuju a že nejsem Britka. Vlastně, kolik mi je let ještě. Ale to je tak všechno. A co Lizzy? Tak je ten samý případ. I když je poměrně známá herečka, o soukromí se toho moc neví. V tomhle jsou s Robem stejní. Jak dvojčata...
Zazvonil mi telefon.
"Ano?" zvedla jsem to.
"Ahoj, lásko. Nezapomeň, v šest jsem u tebe na vteřinu přesně," ozval se Robův hlas.
"Budu ti to počítat," smála jsem se. "Ne že přijdeš pozdě.
"A dřív nemůžu?" zeptal se vyzývavě.
"Třebas hned," laškovala jsem.
"Fajn, za dvě hodiny končím," souhlasil okamžitě.
"Počkej, já ještě něco mám!" zděsila jsem se.
"Však já taky, " usmíval se na druhé straně aparátu.
"Tak co kdybys přijel v pět?" navrhla jsem. "Budeš mít hodinu navíc.""Spíš to bude jediná hodina, kterou s tebou dneska strávím, posmutněl.
"Cože?" nechápala jsem ho. "Vždyť jsi něco nachystal."
"To ano, ale nebudu s tebou sám, všichni mi tě budou krást," oznámil mi.
"Všichni? Mám se děsit předem?" vyjevila jsem se hrůzou.
"Ne, vůbec. Všechny je znáš, ale i tak. A mimochodem, dnešek je můj, pamatuješ?" připomněl mi.
"Samozřejmě, tak v pět, ano?"
"Ano, když to vyjde, možná se objevím i dřív, nevadí?" zeptal se.
"Nevadí."
"Měj se, lásko. Už se těším."
"Já taky, Robe. Pa."
"Miluju tě."
Zavěsila jsem. Je to ode mě sprosté, já vím,a le nějak mi ta slova nejdou přes jazyk. Miluju ho, tak proč mu to, proboha, nedovedu říct?! Co mi brání?
Nevím. Ječ to snad v tom, že jsem žádného před ním vlastně nemilovala? Nebo proč? Vím, že by to ode mě chtěl slyšet. Jsem si tím jistá, naprosto. A přesto je to to jediné, co mu v tuhle chvíli nemůžu dát. I když bych chtěla.

Odpoledne uběhlo rychle, ani jsem se nenadála a byly čtyři hodiny. Nejvyšší čas na přípravu, když tu má být Rob za hodinu.
Rychle jsem se osprchovala, hodila a sebe domácí oblečení a začala si vysoušet vlasy. Přes zvuky fénu jasem neslyšela zvonek, ani to, že někdo příchozímu otevřel.
Najednou za mnou stál rob. Lekla jsem se, až jsem nadskočila.
"Panebože, Robe!" vydechla jsem zděšeně.
"Promiň," culil se a objal mě.
"Tohle mi nedělej. Něco jsi mi slíbil," vyčetla jsem mu a políbila ho na přivítanou.
"Hm," zavřel slastně oči. "Krásně voníš. To bych si dal líbit, než ten kolotoč dnes večer."
"Kolotoč?" koukal jsem na něj.
"Jo, kolotoč. Aspoň tak mi to připadá, že to bude. Půjdeš z jedněch rukou do druhých a já tě snad dostanu zpátky až v noci," vzdychl.
"Sice nevím, co chystáš, ale jestli mě hodláš dál děsit, nejdu nikam a radši budu doma," oznámila jsem mu vážně.
"Nevíš, co bych za to dal," šimral mě na krku nosem, zatímco mě líbal na rameno.
"Tak nikam chodit nemusíme," navrhla jsem. "Zruš to."
"To nejde. Už jsem t slíbil," mumlal.
"Tak padej," odstrčila jsem ho. "Musím si dosušit ty vlasy a obléct se."
"Zničíš mě. Počkám v pokoji," odešel s úsměvem.
Rychle jsem si vlasy doupravila a lehce se nalíčila. Kdo ví, co mě čeká?
Do pokoje jsem se vrátila zrovna v okamžiku, kdy rob seděl za stolem a brouzdal si na internetu v mém notebooku.
"Našel jsi něco zajímavého?" objala jsem ho zezadu.
"Ani ne. Jen jsem se tak koukal," zaklinil hlavu, aby mě mohl políbit.
To mu ovšem nestačilo a stáhl si mě k sobě na klín.
"Robe," zašeptala jsem.
"Ano?"
"Musím se obléct."
"Ještě ne," prosil u mého ucha.
"Ale ano," nedala jsem se. Ale bylo to těžké, když mi svými rty objížděl od ucha k ramenu a nevynechal jedné místečko mé kůže.
"Dnes je přece můj den," vzpomněl si.
"Taky tě nevyhazuju," řekla jsem.
"Ano, vyhazuješ. Chceš se obléct a já jako správný gentleman budu muset vypadnout," protestoval, zatímco mi nedopřával klidu.
"Nemusíš," vydechla jsem.
"Cože?" ztuhl.
"Nemusíš jít pryč. Něco jsem ti přece slíbila," opakovala jsem téměř nepřítomně. To se mnou tenhle chlap dělá...
"Jsi si jistá, Danielo?" podíval se mi do očí.
"Vím, co chci, Robe," vrátila jsem se zpátky do reality.
"A?"
"Všechno, co souvisí s tebou," usmála jsem se.
Chvíli an mě nevěřícně hleděl.
"Miluju tě, Danielo," zašeptal.
"Já vím, umlčela jsem ho polibkem, který byl jiný než ty předchozí. Kdybychom se nevzpamatovali, zřejmě bychom se vůbec nikam ten večer nedostali. Málem jsem se mu poddala.
Ale překvapivě to byl on, kdo nás zastavil.
"Dani, ne," zamumlal.
"Co?"
"Musíme jít, i když bych strašně moc chtěl zůstat tady a pokračovat," řekl přerývaně, zatímco chytal dech.
"Vážně musíme?"
"Ano, budeš ráda, uvidíš."
"Slibuješ?"
"Budu se snažit, aby to tak bylo," slíbil mi.
"Dobře," postavila jsem se a vrhla se na své oblečení. Trvalo mi to jen chvíli, než jsem se převlékla do sukně a halenky.
"Sluší ti to," pochválil mě Rob.
"tobě taky, opáčila jsem.
Modré džíny a světlá košile... Vypadal nádherně. Jako vždy.
Už zase nechápu, co tu vlastně dělá. U mě, se mnou. Vždyť jsem tak nezajímavá, takový obyčejný tvor. A přesto tady sedí. V mém bytě, v mém pokoji, na MÉ posteli. Chlap, kterého by chtěly všechny ženy na světě. A on si vybere zrovna mě. Naprosto tuctovou holku, když může mít kteroukoliv. Ale je dobře, že chce jen mě. Asi bych se totiž jinak užárlila. Ze začátku to bylo docela těžké. Ale už jsem si zvyka, že se kolem něj motá spousta hezkých holek. Dává naprosto otevřeně najevo, že tou nejdůležitější jsem já. JÁ!!! miluju ho.
"Na co myslíš?" zeptal se mě.
"Hm, cože?"
"Byla jsi mimo, na co jsi myslela?" zopakoval.
"To nechceš slyšet."
"Proč ne?"
"Protože jsi řekl, že jestli ještě jednou něco takového řeknu, tak se neznáš," usmívala jsem se.
Chvíli an mě nechápavě hleděl, ale pak mu to došlo.
"Už zase?"
"Tak trochu," uhla jsem.
"Tak to mi vysvětli."
"Miluju tě, Roberte," zašeptala jsem a políbila ho. Ztuhl, ale v mžiku se poddal.
"Děkuju," slyšela jsem jeho hlas.
"Promiň," řekla jsem.
"ZA co?" zíral na mě.
"Já..," začala jsem, ale hlas se mi zadrhl v hrdle.
"Co se děje?" hladil mě rukou po zádech. Nejspíš ho ani nenapadlo, jak je to uklidňující.
"Vyprávěla jsem ti o rodičích a jejich vztahu k nám," odhodlala sem se.
"Ano, říkala jsi mi o nich," souhlasil.
"Víš, u ná se nikdy moc nemluvilo. Žádné velké projevy lásky, náklonnosti," pokračovala jsem. "Zkrátka není to pro mě jednoduché. Nedovedu jen tak říct, co cítím. Proto se ti omlouvám."
Beze slova na mě hleděl. Co si tak asi myslí? Že jsem blázen nejspíš.
"Tohel tě trápí?" zeptal se po chvilce.
"Ano. Nevíš, co to je, milovat někoho tak a nedokázat mu to říct. Vadí mi to," vysvětlovala jsem rozčileně.
"Ale mně to nevadí," usmíval se. "I když je nádhera to od tebe slyšet. Je mi jasné, že u tebe je všechno tak trochu jinak a chce to čas, ale ten výsledek mi za to stojí. Ty mi za to stojíš. I kdyby to bylo naposled, cos mi to řekla, budu si to pamatovat. Budu tomu věřit, dokud mě budeš chtít," uklidňoval mě.
"Tak to bude nejspíš navždy," broukla jsem.
"Souhlasím. Takže můžu očekávat, že ta dvě slůvka ještě někdy uslyším?" vyptával se.
Zavrtěla jsem se v jeho náručí. "Řekla bych, že určitě."
"Tak na to si počkám," zasmál se a pak posmutněl. "Musíme jít. Nebo dostanu vynadáno, že tě přivedu pozdě."
"Pořád nevím, jestli se mám bát nebo těšit."
"Ode všeho, zlato," mrkl spiklenecky.
"Nestraš."
Vzala jsem si kabát, tašku s věcmi a botky a vyrazila vstříc překvapení, které pro mě nachystal.
To jsem mohla tušit. Mělo mě to napadnout! Jistě, Robertovo černé Audi nás odvezlo na ono místo. A kam jinam než zpátky k jeho rodině. Znovu se tu všichni sešli, jako když jsem tu byla prvně. A proč? Proč všechny ty tajnosti? Protože pro mě přichystali oslavu narozenin! Nevím, jak rob zjistil, že mám pozítří v neděli narozeniny, ale je to tak. A on, stejně jako jeh rodina, to se mnou chce oslavit.
"Danielo!" vyběhla ze dveří Lizzy, sotva jsme u nich zastavili.
"Liz," objala jsem ji.
"Tak ráda tě vidím, je to už dlouho," usmívala se.
"Pár týdnů," řekla jsem.
"A le i tak, jsem ráda, že jsi tu."
"To já taky."
"Liz?" připomněl se nám Rob.
"Ano, bratříčku?" usmála se pravým hollywoodským úsměvem.
"Nechceš Danielu na chvíli pustit? Budeš ji tu mít celý večer."
"Ale no tak, nekaž mi radost," bručela. "Ty ji máš pro sebe pořád."
"Aby ses nedivila," prohodil.
Nechápavě jsem po něm hodila pohledem.
"Uvidíš, oc mám na mysli," vzal mě za ruku, čímž mě vytrhl z Lizzina sevření a vedl mě do domu.
"Dobrý den," pozdravila jsem, jakmile jsem zahlédla Petera s Terrou.
"Danielo, vítej," uvítali mě oba přátelským objetím. Rovněž jsem se přivítala s Rachel, která za námi přišla.
"Doufám, že ti brácha neřekl, proč jsi tady?" mrkla na mě.
"Vůbec. Nic mi říct nechtěl, a to jsem se snažila to z něj vymámit," přiznala jsem.
"To je pravda," souhlasil a objal mě kolem pasu.
"Se divím, že nepodlehl," ozval se Jessův hlas na schodišti.
"Ahoj, Jesse," zavolal jsem na něj.
"Ahoj, Danielo," líbl mě na tvář, když k nám došel.
"Jesse, můžeš někdy mlčet?" zeptal se Rob.
"Proč, vždyť je to pravda," culil se Jesse.
"Klid, brácha," řekla Lizzy a ke svému snoubenci dodala: "Ty neryj. My Jacksonovi umíme odolávat svodům. Jsme vycvičeni."
"já zapomněl, ty moje ledová královno," šklebil se Jesse a přitáhl si Lizzy do náruče.
Rob se za mnou tiše otřásal smíchy. Tuhle rodinku mám ráda. Jsou správní.
"Nechtěli byste mi už konečně říct, proč jsem tady?" spustila jsem. "Ne že bych vás neviděla ráda."
"Jde o to,ž e Rob něco zjistil a my si nemohli nechat ujít příležitost to s tebou oslavit," oznámila věcně Lizzy.
"A to?"
"Víš, co je pozítří za den?" zeptal se mě Rob. Nechápavě jsem se na něj otočila.
"Neděle?" zkusila jsem. Jo, je neděle! Že by oslavovali neděli? Ne, bude v tom něco jiného.
"To taky, Dani," usmál se na mě, vzal mě za ruku a odváděl do jídelny. Ve dveřích jsem zůstala šokovaně stát. Na stole stál snad největší dort, co jsem kdy viděla. Nádherný, bíly, s růžičkami. Dort? O o tu jde? A co to má co dělat se mnou?
"Tak už víš?"stiskl mi Rob ruku.
"Ne," zavrtěla jsem hlavou. "Něco mi stále uniká."
"Víš, kolikátého je dnes?"
Datum? On se mě ptá na datum?
"Dvacátého října," řekla jsem.
"Takže v neděli bude?" usmíval se.
"Dvaadvacátého,a le co to...," zarazila jsem se. Panebože!!! To snad ne???
"Sakra," zaklela jsem česky.
"Cože?" nerozuměl mi Rob.
"Promiň, to bylo v mé mateřštině," vzdychla jsem.
"Všechno nejlepší, lásko, zašeptal Rob a políbil mě.
Je to tak. Mám narozeniny, pozítří, v neděli, mám narozeniny. Je mi jednadvacet.
"Jak to víš?" zeptala jsem se ho.
"Vím to už dávno. Zcela náhodně. Jde o tobě zjistit skoro všechno na stránkách školy, vzdělání, narozeniny, studium a podobné věci."
"Takže ses informoval?" koukala jsem udiveně.
"Samozřejmě."
Vděčně jsem se na něj usmála. Jak jsem ho milovala. Neustále mě překvapoval, těšil, dělal mi radost. Já si ho ani nezasloužíš...
"Na o myslíš, Danielo?" zeptala se mě Lizzy.
"Na nic," řekla jsem po chvíli. Roby by mě zabil. Všichni mi postupně poblahopřáli a předali své dárky. Pd Rachel jsme dostala poukaz na oblečení dle vlastního výběru v jednom z módních butiků, od Lizzy s Jessem členství v jednom z amatérských spisovatelských klubů. To byl zásah do černého. Terra s Peterem mi dali dvě volné letenky. Prý si mám udělat pořádnou dovolenou. Robert se zasmál a pošeptal mi, že jeho dárek dostanu až později.
"Třetí část překvapení?" vzpomněla jsem si.
"Taky," přisvědčil. Málem jsme se rozbrečela. Oni pro mě nachystali oslavu! Pro mě! Jenom kvůli mně!
"Děkuju," řekla jsem. Snažila jsem se působit klidně, ale nebyla jsem přesvědčivá. Hlas se mi zadrhával.
"Pro tebe všechno, Danielo," smál se Rob a já ho vděčně objala.
"Netušíš, co to pro mě znamená," říkala jsem přiškrceně.
"Myslím, že si to dovedu představit."
neudržela jsem se. Musela jsem to ze sebe dostat.
"no tak, nebreč. Říkala jsi poprvé a naposledy," žádal mě zkoušeně.
"Tentokrát je to ale z jiného důvodu," utírala jsem si slzy z tváří. Já musím vypadat! "Teď je to štěstím."
"Miluju tě," usmál se.
"Tak co vy dvě hrdličky? Hodláte se věnovat jenom sami sobě nebo se můžeme přidat?" objevila se vedle nás Rachel.
"Přidat," řekla jsem. "Kdykoliv, Rachel. A děkuju. Za všechno. Vám všem," otočila jsem se k ostatním. Peter s Terrou se spokojeně usmívali. Lizzy se culila a Jesse radši neříkal nic. Byla jsem ráda. Je to jako bych měla novou rodinu. Takovou, jakou jsem si vždy vytvářela jen ve své fantazii. Rodinu, kde při sobě všichni stojí, mají se rádi. Za druhého by dali ruku do ohně a brání se navzájem. Rodiče děti, sourozenci mezi sebou, děti rodiče.
"Mám vás ráda," vzdychla jsem přidušeně. Odcházel mi hlas a Rob mě povzbudivě sevřel v náručí.
"Co takhle večeři?" navrhl a já souhlasila. Jídlo bylo ještě lepší než když jsem tu byla napsoled. Terra je vynikající kuchařka. Možná se to někomu bude zdát dětinské, ale na "mém" dortu byl svíčky. Přesně jednadvacet. Tolik mi je. Lizzy je všechny zapálila a já je musela sfouknout. Co jsem si přála? Aby mě nikdy neopustil ten pocit, který jsem v tu chvíli cítila. Štěstí, domov, přátelství, rodinu, lásku milovaného člověka. To vše najednou. Je to možná sobecké,a le copak chci od života tak moc? Nemám nárok ani na kousíček?
Osalva proběhla úžasně. Všichni se bavili a j byla šťastná. Po půlnoci jsem se všichni rozešli. Rob mě doprovodil ke pokoji, kde jsem spala i minule, dlouze políbil na rozloučenou, a odešel do svého pokoje.
Vysprchovala jsem se a lehla si do postele. Ale přestože jsem byla unavená, nemohla jsem usnout. Vstala jsem a odešla z pokoje. Na chodbě byla sice tma, ale věděla jsem jistě, že Robův pokoj je ten přímo naproti toho, kde jsem spala já. Teda se o to snažila. Potichu jsem zaklepala na jeho dveře. Nic. Otevřela jsem je a vešla dovnitř. Rob ležel ve své posteli a spal. Na tvář mu dopadalo světlo měsíce a vypadal nádherně. Čím jsem si to zasloužila? Jak to že miluje mě? Přešla jem k posteli a potichu si lehla vedle něj. Něco zabručel a otočil se ke mně. Váhavě jsem se ho dotkal, ale když se neprobudil, posunula jsem se blíž. Jakoby o mně podvědomě věděl, zamumlal: "Danielo." Najednou jsem byla uvězněná v jeho objetí. No, uvězněná... Byla jsem spokojená. Takhle to má být. Pohodlně jsem se o něj opřela a za chvíli už jsem spala jako nemluvně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.