10) Koncert lásky

30. května 2009 v 14:59 | jacketo |  One life´s fairy tale
Probudila jsem se do slunečného rána. Ospale jsem otevřela oči.
Cože? Rob?! Co to má být?
"Dobré ráno," culil se na mě.
"Dobré ráno," mžourala jsem nechápavě.
"Řeknu ti, že tak příjemné probuzení jsem ještě neměl," oznámil mi.
" A čemu za to vděčíš?"
"To víš ty nejlíp, řekl bych," usmál se a sklonil se ke mně. Ucítila jsem jeho rty na svých a neprotestovala. Naopak. Stáhla jsem ho k sobě do peřin.
"Tak tohle bych si dal líbit každé ráno," odtáhl se spokojeně.
"Promiň,ů posadila jsem se a opřela o pelset.
"Za co?" koukal na mě.
"Že jsem se sem tak vplížila," přiznala jsem rozpačitě. Bože, musím být rudá a ž za ušima...
"To nemyslíš vážně?"
"Myslím."
"Ty se mi tady omlouváš za to, že jsi mi vlezla do postele aniž bych o tom věděl. A já ti za to chci přitom poděkovat," smál se až se postel otřásala.
"Nee," zaúpěla jsem.
"Ale no tak," stáhl si mě do svého pevného objetí. "V to jsem ani nedoufal. Jen lituju, že jsem ti prospal."
"Ty," zavrčela jsem.
"Copak?" třásla se mu hruď smíchem.
"Jsme my to ale dvojka," vzdychla jsem.
"Povedená až navěky," souhlasil.
"Navždy, ne navěky," opravila jsem ho.
"Vadí ti navěky,co?" přemýšlel.
"Ano. Vždycky si na to vzpomenu. Bezděčně, ale přesto," uznala jsem.
"Takže navždy."
"Co to moje překvapení?" vzpomněla jsem si.
"Které myslíš?" tvářil se nechápavě.
"To třetí. Sliboval jsi trojité. Dvě už jsem dostala, zbývá to poslední," zvedla jsem k němu tvář.
"Máš dobrou paměť," postěžoval si.
"Život člověka naučí," odtušila jsem.
"Všechno bude, neboj."
"Děkuju, za všechno."
"Opakuješ se, lásko," připomněl mi.
"Já vím, ale nedokážu to udržet. Nikdy pro mě nikdo nic takového neudělal. Teď si toho můžu užívat plnými doušky. A jen kvůli tobě."
"Zase mi lichotíš."
"Víš, nemám tušení, jak bych žila toho půl roku, kdybych tě nepotkala," uvědomila jsem si.
"Stejně jako do té doby," řekl věcně. "Nebo by jsi padla do oka někomu jinému a místo mě by jsi teď měla v posteli jeho."
"Spíš on mě."
"Jakto?"
"Tohle je totiž tvoje psotel, jestli se nepletu," šklebila jsem se.
"Taky pravda," přimhouřil oči.
"Nezlobíš se?"
"Vůbec ne, právě naopak. To ti bylo probuzení. Otevře oči a co nevidím? Tebe v mém náručí. Co víc bych si mohl přát?" oponoval.
"Taky pravda," odpověděla jsem jeho slovy.
"Takže jaké máš na dnešek plány?" zeptal se mě potutelně.
"Předpokládám, že jsi mi program už dávno vymyslel, takže já osobně žádné plány nemám."
"Chytrá holka, usmál se.
"Nechceš mi konečně říct, co to bude?" dorážela jsem an něj znovu.
"Ty ještěrko, nedáš pokoj?" sevřel mě pevně v objetí až jsem zalapal po dechu.
"Ne," usmála jsem se odhodlaně.
"Jak chceš," prohlásil a začal mě lechtat.
"Ne," pištěla jsem. Tak to trefil. Lechtivějšího člověka abyste na světě pohledali.
Zkoušela jsem vyskočit z postele,a le rob byl rychlejší. Spadla jsem zpátky na postel a zůstala uvězněná pod váhou jeho těla. Tentokrát už mě nelechtal. Ne, vybral si jiné mučení. Pomaličku mi líbal každičký kousek kůže. Krk, ramena, ruce, obličej. Přes noční košilku se neodvážil. "Vzdáváš se?" zašeptal mi do ucha, zatímco se svými rty věnoval místečku u klíční kosti. Ví, že to je moje citlivé místo.
"Ne," vydechla jsem slastně.
"Opravdu?" Rukou mě hladil po noze, kterou si potom omotal kolem sebe. Páni. Tohle už je trochu vážné.
"Ne," trvala jsem na svém.
"Jak chceš."
Vzal mě útokem. Polibek, kterým mě právě obdařil, byl jiný než ty ostatní. Než všechny předtím. Podobný tomu včera u mě v pokoji. Teď nebylo nic než my. Jenom my dva.
"Ano," uniklo mi.
Uslyšela jsem tichý smích. Otevřela jsem oči zaslepené touhou a viděla Robertův spokojený obličej. Obličej anděla. MÉHO anděla. Anděla, co mě vyvedl z pekla.
Ozvalo se zaklepání na dveře. V tu ránu jsem ztuhla. Ne! Někdo mě tu uvidí! Co si pomyslí? Jistě, oba jsme dospělí a chodíme spolu, ale i tak. Bože, mně je trapně.
"Jsi nádherná, když se červenáš," řekl Rob za mými zády. Jo, jasně. Teď musím svítit jak stopka na semaforu. Zaklepání se ozvalo znovu. Vyděšeně jsem střelila pohledem po Robovi.
"Co je? Vadí ti, že tě někdo uvidí?"
"Spíš kde mě uvidí," upřesnila jsem.
Rozesmál se. Opravdu se hlasitě rozesmál.
"Ty!" hodila jsem po něm polštář. Okamžitě mi ho vrátil.
"Koukám, že se dobře bavíte," vyrušil nás Jessův hlas. Rudá rozpaky jsem se zahrabala pod peřinu.
"Nevím, že bych tě zval dál," poučoval Rob Jesse.
"Při vaši zábavě jsi mě ani nemohl slyšet," křenil se Jesse. Musela jsem se zasmát.
"Danielo, nechceš vylézt?" ptal se mě Rob. "Jesse tě nekousne."
Vykoukla jsem zpod peřiny. "Já vím. Není to pes."
"Ahoj," pozdravil mě Jesse, ale koutky úst mu nepokrytě cukaly.
"Ahoj," snažila jsem se zachovat důstojné dekorum.
"liz byla u tebe v pokoji, ale nějak tě tam nenašla, takže jsem byl poslán sem," oznamoval Jesse. "Jedeme všichni pryč, takže máte celý dům jen pro sebe. Doufám, že se ti bude líbit jeho dárek."
"To já taky," zadoufala jsem.
"Takže si to užijte, mládeži, a nezbořte barák," vycouval Jesse ze dveří dřív než na ně dopadl polštář.
Odhodila jsem peřinu a vyskočila z postele.
"Hmm," ozvalo se z postele.
"Co je?" otočila jsem se na Roba.
"Sluší ti to."
Ajeje. Mám na sobě jen noční košilku a ta toho moc nezakrývá. Ani se mu nedivím.
"Díky," řekla jsem rozpačitě. "Půjdu se obléct," vykročila jsem ke dveřím.
Okamžitě se kolem mě omotaly Robovy paže. "Ještě ne," stihl říct, než mě políbil. Zase. Zase je to tak jiné. Že by mým rozhodnutím? Ne, tím to nebude. Tak čím?
Bezmocně jsem se na něj pověsila. Mohla jsem. Pevně mě svíral ve svých ocelových pažích.
"Robe," zamumlala jsem.
"Nechoď, máme celý den jen pro sebe," žádal mě. Cítila jsem to. Pomaličku ho opouští sebekontrola. Přestával se ovládat. Jenomže já taky!!!
"Musím, prosím!"
Jemně se odtáhl a pustil mě. "Promiň."
"Ne, ty promiň mně. Neměla jsem sem chodit."
"Ne to ne. V tom to není. Jen je někdy těžké se ovládat, když tě mám u sebe," uvedl věci na pravou míru.
"Já vím," přiznala jsem a raději rychle odešla.
Sešli jsme se dole v jídelně, oba už oblečení a připravení na další den.
"Tak co jsi pro mě nachystal?"
"Dárek bude až večer, takže co budeme dělat přes den, záleží na tobě," naznačil.
"Jestli ti to nevadí, chtěla bych jít na hřbitov," požádala jsem ho.
"Vůbec ne," usmál se.
"Díky," líbla jsem ho na tvář.
Zbývající část dopoledne jsme strávili na zahradě. Sedli jsme si na lavičku u jezírka a Rob mi vyprávěl o své rodině. Proč tu Rachel stále bydlí, jak se Lizzy seznámila s Jessem, táta s Terrou. Taky mi vyprávěl o své matce. Přestože jí byla rakovina diagnostikována včas a operace se povedla, nepomohlo to. Pomaličku umírala a nikdo jí nedokázal pomoct.
"Bylo to strašně, vidět ji tak bezmocnou. Bojovala, ale nebylo to k ničemu. Nepřál bych nikomu to zažít," vyprávěl.
"Je mi to líto," řekla jsem.
"Mně taky, ale pro ni to bylo vysvobození. Je to už dlouho. Ta největší bolest odezní a pak jen zůstane takové podivné prázdno, které nikdo nemůže zaplnit. Terra je skvělá žena a táta je sní fakt šťastný, ale nikdy nemůže být mou mámou."
"Myslím, že to ani nechce," napadlo mě. "Ví, že vám mámu nikdy nahradit nemůže."
"Taky mi to tak přijde," souhlasil se mnou.
Po obědě jsme se vydali na procházku. Když jsme došli ke hřbitovu, chtěl Rob zůstat venku a počkat na mě. Ale já ho chtěla s sebou.
U hrobu brášky jsme se zastavili. Pomodlila jsem se a v duchu mu pověděla všechny novinky. A znovu a znovu mu děkovala, že mi roba poslal do cesty.
Když jsme se vrátili do jejich domu, šeřilo se. Společně jsme se navečeřeli a poté ještě nějakou dobu seděli v obývacím pokoji, kde mi rob ukazoval rodinné fotografie. Jeho matka byla překrásná žena. Stejný odstín vlasů a očí jako Rob. Tentýž potutelný úsměv, co má Lizzy. A stejný plachý pohled jako Rachel. Každé z jejích dětí si z ní něco vzalo.
"Budu čekat ještě dlouho?" zaprotestovala jsem netrpělivě.
"Ani ne. Odjíždíme," usmál se Rob.
Zavezl mě do Wembley. Počkat, proč zrovna sem? Co to má být?
"Tušíš, o co jde?" zeptal se mě, když jsme šli k bočnímu vchodu.
"Vůbec ne," přiznala jsem popravdě.
"To je dobře."
Rob prohodil s hlídačem pár slov a ten nás okamžitě pustil dovnitř. Vyšli jsme po schodišti a ocitli se rázem v uzavřené místnosti. Ale to je lóže pro hosty! Čestná lóže ve Wembley!
Podívala jsem se přes okno ven a viděla, že se stadion přeměnil na koncertní halu kde se tísnilo tisíce lidí.
"Ještě chvilku vydrž, už to brzy začne," řekl Rob a postavil se vele mě k oknu.
"Není to to co si myslím, že ne?" zeptala jsem se přiškrceně.
Odpovědi se mi ale nedostalo do Roba. Jeviště se totiž rozsvítilo a já uviděla, čeho jsem se bála. Na pódiu stál muž, v ruce kytaru a začal zpíval píseň Heaven.
Ach můj bože. Oči se mi zalily slzami. To nemůže být pravda! To nejde! To pro mě nemohl udělat?!
"Danielo?" zeptal se Rob starostlivě. "Co se děje?"
Vrhla jsem se mu kolem krku a brečela, dokud mi nedošly slzy.
"Proč brečíš?" nechápal mě.
"Víš, jak dlouho jsem o tomhle snila?" zvedal jsem hlavu. "To je, to je.."
"Tak nevím, jestli jsem se trefil," zapochyboval Rob o svém dárku.
"Tak o tom nepochybuj ani vteřinu. Já jenom... Už celé roky sním o tom, že se dostanu na ejho koncert."
Na koncert svého oblíbeného zpěváka. Co oblíbeného? Nejoblíbenějšího!!! A teď jsem tady. Stojím v čestné lóži Wembley a sleduju Bryana Adamse. Splnil se mi další sen. A opět za to může Robert. Jako by nestačilo, že už mám jeho. Dostávám ještě jeho rodinu, jejich přátelství. A naprosto neskutečně mi plní jeden sen za druhým. Kam tohle povede?
Já si ho nezasloužím...
"Miluju tě, Roberte," řekla jsem skrz vzlyky.
"Já tebe taky," umlčel mě polibkem. Líbali jsme se a Bryan nám k tmou zpíval jeho All for love. Jak symbolické.
Jeho koncert jsem si naplno užila, jak snad ještě nic na světě. Vzhledem k tomu, že jsme v lóži byli sami, jsem se mohla odvázat a na jeho staré dobré pecky jako Summer of ´69 a podobně jsem si zatančila. Ale to ještě nebylo všechno. Na konci měl Bryan malý proslov, kterým končil svůj dnešní koncert. Řekl, že poslední píseň by chtěl věnovat jeho dobrý kamarád své přítelkyni, kterou nade vše miluje. Tahle píseň je pro Danielu.
Udiveně jsem se na Roba podívala. Jenom se usmál a stále mě držel v náručí.

Look into my eyes
you will see
what you mean to me
search your heart
search your soul
and when you find me there
you´ll search no more

Don't tell me
it's not worth tryin' for
you can't tell me
it's not worth dyin' for
you know it's true
everything I do
I do it for you

Ne, to ne! Čím jsem si to zasloužila?

Look into your heart
you will find
there´s nothin´there to hide
také me as I am
také my life
I would give it all
I would sacrifice

Don´t tell me
it´s not worth fightin´for
I can´t help it
there´s nothin´ I want more
you know it's true
everything I do
I do it for you

Bože, proč? Je tohle vůbec možné?

There´s no love
like your love
and no other
could give more love
there's nowhere
unless you´re there
all the time
all the way

Ta krásná balada, kterou miluju od první chvíle, co jsem ji slyšela. Tak krásné vyznání lásky...

Don´t tell me
it´s not worth fightin´for
I can´t help it
there´s nothin´ I want more

I´d fight for you
I´d lie for you
walk the wire for you
ya I´d die for you

You know it´s true
everything I do
I do it for you

"I do it for you," zpíval mi Rob potichu do ucha.
Everything I do (I do it for you), co jiného jsem mohla čekat? Zamilovaná píseň pro zamilovanou dvojici.
"Miluju tě," zopakovala jsem tiše. Nevím, jak se Robert tvářil. Ale bylo mi to tak trohu jedno. V tuto chvíli jsem si byla jistá, že tohohle muže miluju víc než kohokoliv. A že s ním chci strávit zbytek života. Chci moc? Myslím, že ani ne.
Úplně poslední píseň bylo Have you ever really loved a woman? Taky krásná klasika. Podle mě na tuhle píseň musí muž získat kteroukoli ženu. Stačí se jen chovat podle ní. I když zase ne každý je romantik, taky pravda.
I přes přídavek skončil koncert moc brzy. Rob měl pro mě ale ještě jedno překvapení. Odvedl mě do zákulisí a já dostala možnost setkat se se samotným Bryanem! Popovídali jsme si krátce, požádala jsem ho o podpis a poděkovala za krásnou písničku. Na to mi s úsměvem odpověděl, že se Robertovi vůbec nediví, že ho o to požádal. Červená rozpaky jsem se rozloučila a vrátila k Robovi.
V autě se ke mně otočil. Než ale stihl něco říct, políbila jsem ho.
"Za co?"
"Za to, že jsi," usmála jsem se.
"Díky. Ale... chceš odvézt k tátovi za ostatními nebo tě mám zavézt domů?" zeptal se vyčkávavě.
Chvíli jsem přemýšlela. Domů jsem nechtěla. A za jeho rodinou taky ne. Takže zbývá jediné řešení.
"Domů," řekla jsem a viděla, jak Robova tvář posmutněla. "Ale k tobě."
Beze slova na mě hleděl. Zřejmě hodnotil význam mých slov. Pak nastartoval a rozjel se do noci.
Zaparkoval nedaleko Trafalgarského náměstí a pomohl mi vystoupit. Jeho byt byl v menším domku. Výtahem jsme se vyvezli do třetího patra, kde mi Rob otevřel dveře od svého království.
Páni! Vstoupila jsem do rozlehlého obývacího pokoje spojeného s kuchyní a jídelnou v jedno. Vše v perfektně sladěných barvách. Vpravo vedly jedny dveře do prostorné koupelny. Hned vedel byly posuvné dveře, za nimiž jsem objevila malou ložnici s obrovskou postelí, nočním stolkem s lampičkou, skříní na šaty a křeslem. Nic víc tam nebylo.
Posadila jsem se na pohovku uprostřed obývacího pokoje a čekala, co mi Ro nachystá. Okamžitě totiž zmizel v kuchyni. Za chvilku mi přinesl horkou čokoládu. Ví, že kafe nepiju a po čokoládě se můžu utlouct.
"Líbí se ti tady?" zeptal se rozpačitě.
"Je to nádhera," řekla jsem. "Tak prostorné a přitom útulné. Nejvíc se mi líbí ta okna. Jako kdybys tady ani neměl stěnu," postavila jsem se k jedné ze zdí, jež byla celá prosklená.
"Kvůli tomu jsem tenhle byt vzal. Strašně se mi to líbilo," objal mě zezadu.
"Nechci, aby to skončilo," uteklo mi.
"Nikdy to neskončí, Danielo. Miluju tě a jsem až moc velký sobec, než abych se tě vzdal."
Protočila jsem se v jeho objetí a zadívala se dmu do očí. Zase ty bouřkové mraky. Tak temné, jen se jimi nechat pohltit. Je to vůbec možné?
Políbila jsem ho a oddávala se své nově objevené touze. Robert nejdříve nechápal tu změnu, ale neprotestoval. Zřejmě pochopil, že už ani já nechci čekat. Polibky byly stále naléhavější, až jsem na něm doslova visela. Vzal mě do náruče a odnesl k sobě do ložnice, kde mě položil na postel.
"Roberte?" přerušila jsem ho. "Já..."
"Copak?" lehl si ke mně a pokračoval ve hře s mým tělem,a ž jsem ztrácela tok myšlenek.
"Jsi první," zašeptla jsem téměř neslyšně. Čekala jsem na jeho reakci, ale nestalo se nic. Žádné překvapení.
"Já vím, lásko," řekl mi, když mu došlo, že čekám na jeho odpověď.
Nemohla jsem zareagovat. Nedal mi šanci. A proč vlastně? Vždyť je to jedno. Když toho druhého milujte, je všechno je vše až na druhém místě. Záleží vám jen na něm. Aby byl šťastný. A já ho miluju. A věřím mu. Proto jsem se nechala unášet jeho polibky a laskáním a sama mu je vášnivě oplácela.
Tohle byla naše noc...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.