2) Kavárna

31. března 2009 v 14:01 | jacketo |  One life´s fairy tale
Uplynuly už dva měsíce od doby, kdy Pavel umřel.
Naši se ani neobtěžovali přijet na pohřeb, který se konal tady v Londýně, jak si Pavel přál. Jednou jsme o tom spolu mluvili a on mi řekl, že až jednou umře, chce být pohřbený tady a ne v Čechách. Aspoň toto přání jsem mu splnila.
Ale jinak, jsem to nedokázala. Brad se sice staral, hlídal mě, abych nevyvedla nějakou hloupost, ale já takhle nedovedla žít. Strašně mi chyběl. Neuměla jsem žít bez NĚJ! Nedokázala jsem to. Mou jedinou záchranou po jeho smrti bylo, že mi začalo zkouškové období ve škole a já se musela učit, abych to zvládla. Díky tomu jsme dokázala vypnout všechny myšlenky, které neměly nic společného se školou.
Ale jakmile mi škola skončila, zhroutila jsem se. Prakticky jsem přestala vycházet z bytu a jediné místo, kam jsem dovedla jít, byla kavárna, kde bráška hrával na klavír. Tam, kde jsme se měli sejít ten den, kdy ho srazilo auto. Ten řidič, co nehodu zavinil, byl potrestán a šel do vězení, ale pro mě to nic neznamenalo. Pavlův život už mi to nevrátí.
Ta kavárna pro mě byla místem, kde jsem se vracela do minulosti. Častokrát jsme tady s Pavlem, ale občas i s Bradem chodívali. Večer tady hraje velice příjemná hudba, občas se tady předváděli začínající muzikanti, takže tad bylo živo. A to jsme milovali. Ale teď, jen jsem vzpomínala, jaké to dřív bylo.
Sledovala jsem lidi chodící okolo mě. Většinou to byly samé páry, které přišly na večeři nebo se jenom pobavit. Všimla jsem si jednoho mladého muže, jak jde ke klavíru. Párkrát jsme ho tu už viděla, ale nikdy jsem ho nesledovala. Nebyl pro mě důležitý. Všechno z mého života přestalo být důležité. Ale musela jsem uznat, že nevypadal špatně. Vysoký, tmavé vlasy lehce rozcuchané, tmavé oči, jejichž barvu jsem z dálky nedokázala odhadnout, a jemné strniště. Přesně můj typ.
Sedl si za klavír a začal hrát. Tesknou, mazlivou, ale neuvěřitelně smutnou melodii. Všichni se ztišili a poslouchali ho, jak hraje. Bylo to nádherné. A přesně to vystihovalo moje pocity. Jak se cítím. Jako by to ten člověk věděl. Nechtěla jsem, ale začaly mi samovolně téct slzy.
Když dohrál, zvedl hlavu a podíval se na mě. Na mě! Rychle jsem si otřela uslzené oči, posbírala své věci a utekla odtamtud. Slyšela jsem, že někdo volá "Slečno!", ale běžela jsem pořád dál.
Nevím, co to do mě vjelo, ale musela jsem pryč. To, co hrál, bylo to tak přesně. Tak pravdivé. Jako kdyby naprosto věděl, na co myslím, jak se cítím. A když se na mě podíval, měl v očích otázku. Ale vždyť on nic neví!

Nešla jsem tam. Nemohla jsem. Co kdyby tam byl zase? Co když opravdu to "Slečno!" bylo na mě? Co jestli se mnou chtěl mluvit? Proč se na mě díval tak tázavě?!
Vydržela jsem to jenom týden. Víc jsem nedokázala. Musela jsem zpátky. V bytě jsem takřka zešílela. Nedovedla jsem tam zůstat. Brad si žil svůj život stejně jako předtím, i když i na něm bylo vidět, že je smrtí svého kamaráda poznamenán. Ale život jde dál. To mi kdysi řekl Pavel, když se rozhodl odjet sem do Anglie. A Brad se tím zjevně řídil.
Rozhodla jsem se, že půjdu na nákupy. Musela jsem. V návalu žalu jsem vyhodila všechno své oblečení, které nemělo černou nebo aspoň tmavě modrou barvu. Takže můj šatník vypadal dost mrtvolně. Všechno bylo tmavé. A já tak nějak potřebovala rozsvítit. Aspoň na chviličku.
Vyrazila jsem tedy do centra a zapadla hned do prvního obchodního domu s módou. Vybrala jsem si pár barevných kousků, samé jednoduché věci a šla si je zkusit. V kabince mě ale čekal šok. Všechno jsem měla velké! Moje obvyklá velikost 38, někdy 40, mi zkrátka byla velká!
Nechápala jsem to a musela si jít věci vyměnit. Tentokrát už mi vybraná velikost 36 pasovala. Že bych tak zhubla? Nechtělo se mi tomu věřit. Ale když jsem nad tím tak zauvažovala, je pravda, že od doby, co měl Pavel nehodu jsem toho jídlu moc nedala. A když potom odešel, prakticky jsem hladověla. A to se odrazilo na mé postavě.
Podívala jsem se do zrcadla. Po dlouhé době. Ale viděla jsem tam cizí holku. Vyhublou, pobledlou, s velkými kruhy pod očima a se smutným výrazem ve tváři. Jediné, co připomínalo mě, byly mé tmavé vlasy a oči. Ale jinak, jako kdybych prošla proměnou.
Bože! Co se to se mnou stalo?
Podívala jsem se na oblečení, které jsme měla na sobě. Tmavé džíny a červené triko. Fajn, tohle beru. Potřebuju změnu.
Slíbila jsem mu, že neprovedu žádnou hloupost. Takže budu muset začít něco dělat. I když nevím, co a jak. Ale něco udělat musím. Takže jsem si vyzkoušela dalších pár kousků a rozhodla se začít si znovu zvykat na barvy.
S tím, co jsme vybrala, jsem zamířila k pokladně. Prodavačka se na mě dost nedůvěřivě podívala, ale já už byla zvyklá. Každý se tak na mě poslední dobou díval. Když vypadáte jako mrtvola, není to nic divného.
Zaplatila jsem jí a vydala se na další cestu. Uviděla jsem knihkupectví a tak jsem tam zaplula. Knížky. Moje velká láska. Žádnou pořádnou jsem už nečetla... ani nepamatuju. Vybrala jsem si Posledního kmotra z mafiánské ságy Maria Puza a přistihla jsem se, že se na četbu dokonce těším!!! Já!!! Kde se to ve mně bere?
Raději jsem se vrátila domů. Tímhle tempem bych brzo utratila všechny peníze, co mi zůstaly po bráškovi, a které jsem si vydělala.
Doma jsem se zcela nečekaně potkala s Bradem.
"Danielo," řekl, když mě viděl vcházet do vchodových dveří.
"Ahoj, Brade," odvětila jsem.
"Ty jsi byla venku? Dneska jsi přece neměla jít do práce," divil se.
"Ne to ne, ale musela jsem vypadnout."
"Co to táhneš?" zeptal se, když viděl nákupní tašku. Kromě oblečení jsem musela také nakoupit jídlo.
"Jídlo, nevidíš?"
"A oblečeni?" zíral na mě.
"Jo."
Brad se na mě zakoukal. "Danielo, děje se něco?"
"Ne, jen už prostě nemůžu, Brade," řekla jsem a radši odešla do svého pokoje.
"Počkej!" volal za mnou. "Potřebuju s tebou mluvit."
"Brade, nemůžeme to nechat na někdy jindy?"
"Jo, jasně, ale je to docela důležité. Víš, jeden můj známý shání ubytování a mě napadlo, že by mohl bydlet tady. Pomohl by nám s nájmem," začal. "Já vm, že je to pro tebe těžké, ale už je to tak dlouho. Sami to brzo neutáhneme. Posila by se nám hodila, nemyslíš?"
Podívala jsem se na něj.
On chce někoho nastěhovat do Pavlova pokoje?! To ne!!! to nedovolím.
Zamrazilo mě v zádech.
Jen tak. Zničehonic.
Nebo možná ano. Brad má pravdu, nájem sami dva nezvládneme. A jakmile začnu zase chodit do školy, ztenčí se mi příjem, protože nebudu moct být v práci tak často.
"Dobře," kývla jsem. "Ale chci ho prvně vidět."
"Jasně. Nenechal bych tu nikoho, kdo by se ti nelíbil. Za pár dní ho přivedu, ano?"
"Tak fajn, Brade."

K večeru jsem neměla co dělat. Byla jsem sice unavená, ale nechtělo se mi jít spát. Odpoledne jsem totiž strávila uklízením svého pokoje, společných prostor bytu a také... vyklízením Pavlova pokoje. Ano, je to tak. Dříve jsme se k tomu neodhodlala. Nějak jsem si tím nepřipouštěla, že mě opustil. Že odešel. Ale teď jsem to už udělat musela. Jestliže tam má někdo bydlet, budu to muset vyklidit.
Brad měl naštěstí nějakou práci, takže mi nepřekážel.
Pečlivě jsme přehrabovala všechny bráškovy věci. Některé jeho osobní jsem si nechala přestěhovala je do svého pokojíku. Zbytek věcí jsem zabalila do krabic a uložila je suterénu do sklepa, který patřil k bytu.
Bylo to zvláštní, ale když jsme zamykala jeho dveře, jako by se mi ulevilo. Jako kdyby mi spadl kámen ze srdce.
Rozhodla jsem se, že večer zajdu do kavárny. Chyběla mi. Milovala jsem to místo. Rozhodla jsem si se vyzkoušet si nový šatník. Tmavé džíny a červené triko, které jsem na sobě měla už v kabince a tmavý svetr. Dobrá kombinace. Ještě nejsem připravená vzdát se tmavého oblečení úplně. Ještě ne. Chce to čas.
Vyrazila jsem něco po osmé. Byla jsem na místě během chvilky. Tahle kavárna nebyla moc daleko, a proto se tam dalo lehce dojít pěšky. Navíc to byla příjemná procházka.
Vešla jsem dovnitř a zamířila ke stolku, kde jsme seděla i minule.
Dnes tu bylo docela málo lidí. Ale mně to takhle vyhovovalo. Většinou to byly samé páry, takže se nikdo moc nestaral o holku, co tu sedí sama a vlastně je pozoruje.
Za klavírem dnes seděl muzikant, kterého si zřejmě majitelé najali, aby dělal hudební doprovod. Nevypadal na žádného odvážlivce, co by si chtěl vyzkoušet své umění naživo.
Objednala jsem si jahodovou čokoládu bez šlehačky a začetla se do Puza. Jeho romány mám strašně ráda. Jsou opravdu výtečně napsané. Vždycky jsem se do nich naprosto vžila a dokázala tak zapomenout na vše okolo. Tentokrát se mi to povedlo také. Dokud jsem nezaslechla jistou melodii.
Tutéž, co minule.
Nejdřív jsem myslela, že se mi to jenom zdá, ale jakmile jsem zvedla oči od řádek v knize, bylo mi jasné, že se nemýlím.
Za klavírem seděl ON. A tentokrát se koukal na mě celou dobu, co hrál. Ani jednou se nepodíval na klávesy. Hrál zpaměti.
Jak to může vědět? Jak může tušit, co se ve mně odehrává?
Přestal hrát. Zamyšleně se na mě podíval a znovu přejel prsty po klávesách. Tahle melodie už byla jiná. Pořád byla smutná, ale zároveň v ní bylo něco, co člověka dovedlo potěšit. Jakoby naděje či co.
Změnu postřehli všichni v lokále. Najednou se opět začali bavit. Nevšimla jsem si ani, že vůbec přestali...
Samozřejmě, že za to mohl on. Svou hrou je všechny dokonale omámil.
Viděla jsem, jak se k němu blíží nějaká žena. Vypadala moc hezky. Vysoká, štíhlá, takový ten modelkovský typ.
To bude určitě jeho přítelkyně, řekla jsem si. K takovému klukovi by se ani jiná nehodila.
O to víc mě překvapilo, když mu podala tužku a papír. Nechápala jsem, o co jde. Copak se neznají?
Chvilku spolu mluvili a potom napsal něco na papír.
To by ještě nebylo nic divného. Ale ona potom vytáhla foťák. Ano, foťák a vyfotila se s ním!
To už jsem nechápala vůbec.
To je nějaká celebrita nebo co?!
Dopíjela jsem svou čokoládu a při pohledu na hodinky ve mně hrklo. To už je tolik?!
Bylo něco po jedenácté hodině. Koukla jsem ještě jednou směrem ke klavíristovi, ale ten byl zaměstnán rozhovorem s vedoucím kavárny. Rychle jsem posbírala své věci, zaplatila útratu a vyšla do noci.
Bylo nádherně. Měsíc zářil do noci a osvětloval mi cestu. Paráda, krásná, téměř půlnoční procházka.
Zaslechla jsem kroky.
Otočila jsme se pro jistotu a co nevidím? Neznámého klavíristu!
"Promiňte, že vás obtěžuji, ale můžu se přidat?" zeptal se, když ke mně došel.
"Neobtěžujete, ale nevím, jestli máme společnou cestu," řekla jsem.
"I kdyby ne, tak kvůli vám si ji i třebas prodloužím," prohodil a nabídl mi rámě.
Nedůvěřivě jsme se na něj podívala. Ale no co? Pane bože, je to krásný chlap a chce mě doprovodit! Nebo to tak aspoň vypadá.
"Jste si jistý?" zeptala jsem se.
"Naprosto," odvětil s úsměvem, kterým mě dostal. Přijala jsem tedy nabízené rámě a vykročili jsme měsíční nocí.
"Chodíte do té kavárny často?" ozval se.
"Jak kdy," řekla jsem. S Pavlem téměř pořád, ale teď?
"Už jsem vás tam párkrát viděl. Vždycky sedíte sama, dáte si jahodovou čokoládu a pozorujete ostatní."
"To jsme tak čitelná?" zděsila jsem se.
"Ne to vůbec ne," smál se mému vyděšenému pohledu. "Jenom jsem udělal totéž, co vy. Pozoroval."
"Vážně?"
"Ano, jste smutná, aspoň se to máte vepsáno ve tváři."
"Zřejmě budete dobrý pozorovatel," usoudila jsem.
"Opravdu? To mě těší," usmál se. "Ale dnes to bylo jiné. Změnil se vám výraz. Jakoby jste se probudila."
"Probudila?" nechápavě jsem se zastavila. Přímo před domem, v němž bydlím.
"Ano, probudila. Když jsem vás viděl naposledy, vypadalo to, že jste na dně, že se něčemu urputně bráníte, ale ono vás to přemáhá."
Zírala jsem na něj.
Jak to mohl poznat? To na mě je všechno takhle jednoduše vidět?!
"Ale dnes to bylo jiné. Něco se změnilo. Ano, ten výraz byl pořád stejný. I váš pohled. Ale občas jsem měl dojem, že je to pryč. Aspoň na malou chviličku se mi to zdálo."
"V tom případě..," řekla jsem.
"Nic mi do toho není. Je to vaše věc. Jen jsem nemohl pochopit, jak může být tak krásná
žena takhle smutná. Co ji muselo potkat?" pronesl. "Mimochodem, jmenuji se Robert Jackson." "Daniela," podala jsem mu ruku. On ji uchopil, přiložil ke rtům a políbil ji.
"Máte pěkné jméno. Příjmení mi neprozradíte?" zeptal se.
"Možná někdy příště, " usmála jsme se, vyprostila svou ruku z jeho sevření a vešla do domu.
Bože, co mi to jen děláš?
Pavle, takhle se o mě staráš? Víš, že to nezvládnu. Že to nedokážu...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.